Veselé hodiny, blažené chvíle,
dlouho-li trváte, hrdličky bílé,
sotva kdy vzlétnete v ten život krátký,
už s křídlem zlomeným padáte zpátky,
hrdličky bílé!
Láska a procházky, vše, co tu těší,
čím život pochmurný méně je těžší,
v krátce vše zapadne, všední a nudí –
a jsme zas jako žebráci chudí.
Pak těšit přestanou i drahá ústa,
po krásném, letním dnu soumrak už vzrůstá,
růže víc netěší, procházka, snění,
paprsků měsíčních mámivé chvění.
Ke všemu, co nám kdy zjásalo duši,
pro píseň slavičí náhle jsme hluši, – –
Vy chvíle mladých snů protkaných zlatem,
neleťte, neleťte od nás tak s chvatem!
Zůstaňte nad námi s vůní a září
až do mlh jeseně, do zimy stáří,
až sníh nám zamrazí na hlavě bílé,
zůstaňte nad námi, šťastnější chvíle,
hrdličky bílé!