Už stezky v zahradě, kde bloudím v snách, se stměly. Je večer a je noc, oh tma je, Gabrieli! Cos létne plání, sténá to a kvílí, cos táhne duší, pláče to a sténá.
Den zavřel už svá víčka unavená. Snů nad propastí hlava mdlá se chýlí, jak nad zem spící bludné hvězdy steré, jež ztrácely se v noci bezdné tůně,
jak srdce, duch, kdy upomínkou stůně a v jich se noří noci pusté, šeré. A sny i vzpomínky na křídlech ticha spěly kams v prázdno za tebou, kde’s bloudil, Gabrieli.
Já hledal tě – ah na té bludné pouti já zkrvácenou potácel se nohou a hvězd se ptal i světů nad oblohou... Jen jednou ještě k srdci přivinouti
tvou hlavu drahou, ó jen jednou, jednou se zahledět v to oko tvoje mroucí a na svém srdci tvoje slyšet tlouci a zlíbat skráň a ruku tvoji lednou...
Ó zda si vzpomínáš – my báli se a chvěli a my si zoufali – přec šel jsi, Gabrieli! Ah, ty jsi šel. Zda duši tvoji opil ten táhlý zpěv, tak teskný, tichý, lkavý,
jenž jak dech boha létnul kol tvé hlavy, zrak zářící že’s v jitra zoři stopil a díval se a věčně jen se díval, jak první paprsk na tvé čelo mladé
v polibku tichém věnec růží klade... co závoj teskný níž a níže splýval... Jen v snách si vzpomínám, jak v oku tvém se skvěly dvě slzy, hvězdy dvě. Ty’s plakal, Gabrieli...
Cos táhne duší... ta se chví. A ráno, když v bázni slunko sklánělo se na tě, v snách zachvělo se, v plachém, bolném chvatě na bílém čele tvém čtouc: Dokonáno...
A plakalo. A už tak dlouho tomu, co pohaslo a kolem noc a tma jen... Ó dítě mé, svět celý v noc už ztajen a ty tak dlouho, dlouho nejdeš domů!
Já v bázni naslouchám –: a jen v sluch touhou bdělý teď vichr zaúpěl... Ó dítě! Gabrieli! –
Cookies on Poetry Cove