Byl večer nádherný a západ zkrvavělý. Já cestou naslouchal, jak ptáci kolem pěli a lesem hlubokým zněl slavný jejich choral, když s duší opilou jsem zvolna dovrávoral
do tmavé jeskyně, kde seděli jsme sami kdys v sladkém objetí... A opit vzpomínkami tak dlouho seděl jsem, tu, kde tvá krásná hlava se o mou opřela, teď moje postonává,
i srdce stůně mi, ó po tobě si stýská. A zde přec bylo to, kde bylas tak mi blízka! Po dlouhé procházce v tom vábném, tmavém lese, kde stromy šuměly: ó děti, milujte se! –
a trnul vřes i mech, sto žhoucích dechů válo tím šerem blouznivým, že srdce usedalo a maně vlhnul zrak, jsme usedli si k sobě. Ty na má ramena jsi ruce dala obě
a v oko zřela mi a líbala mne v ústa a co stín večera kol víc a více vzrůstá, tys jako hrdlička se ke mně úže vila a okem zářícím jsi západ pozdravila
před chvílí loučení... A já – ó jaké štěstí! – tvůj těžký, tmavý vlas svou rukou mohl plésti a líbat bez konce a píti dech tvůj vlahý a hladit hlavu tvou – tvé sladké zříti tahy
a cítit s radostí, že mohu tobě říci to vše, co hořelo mi v duši milující, a tisknout ruku tvou a líbat plný blaha tvé čelo, oči tvé i ústa tvoje drahá,
tě celou zlíbati, tvých ňader cítit vlny... Ó krásný večere! Ó kde jsi kouzlaplný! Tak záhy že jsi zhas’, ty vlídný, sladký dechu! Rci, co tu zůstalo z těch drahých slov a vzdechů,
z těch luzných záchvěvů a z toho objímání i z toho, na čele i vyjasněné skráni co jarem válo nám... Kde jsou ta vřelá slova? – Kol ticho hluboké a noc ta červencová
nic neví, nepoví. Jen ve haluzích sosen cos kvílí zhluboka, můj zrak je vlhce zrosen a v čele studeném mi upomínka vázne, když s hlavou schýlenou sním na lavičce prázdné.
Jak všecko prchá tu! Den za dnem jako jiný a večer za dnem zas, ať nesl zář či stíny. Jak všecko zaniká! – Ó moře dávných časů, když s okem zářícím sem vklouzla pod terrasu
kdys paní čarovná a v jeskyni, kde chýlím teď v dumách hlavu svou, se mihla šatem bílým a s bledým panošem se scházívala tady za jarních večerů, když kolem ze zahrady
nes’ vůni opojnou ten svěží, jarní vánek a líbal čela jim a z tichých radovánek je budil na chvíli, by pak jim šeptal ve sny vše ještě, blaženým a všemi květy vesny
jim snění ovíjel... Kde jsou ty chvíle všecky, rtů její usmání i vlídný pohled dětský z pod snivých dlouhých brv – a ruka jeho kde je k sladkému objetí!... Cos kolem jen se chvěje,
vzpomínka, pranic víc. A jednou do jeskyně přesídlil asketa a s knihou na svém klíně tu dlouho sedával, duch v modlitbách se ztrácel a nebo vzpomínkou se v zašlé štěstí vracel
a v srdce hledíval, tam hluboko, až do dna: hrad starý, vysoký a příkrá skála rodná a měsíc, který plá, a dívka, která sedá na vzdušném balkoně a ona, růže bledá,
kams pozdrav posýlá... A jednou naposledy... A vidím asketu, jak níž se chýlí bledý v těch nocích bez konce, klid na té přísné tváři, klid mrtvý, hluboký a vážné rozjímání, –
a v srdci – kdo to ví... Kam asketa se poděl? Teď břečťan zelení tu poustevnu kol oděl a mech vše zarůstá... Ó paní sladká vždycky, hle, nač tu myslím si a kterak romanticky
jsem náhle naladěn, já, jenž kdy sotva chápal, proč lidi v samotu ved’ asketický zápal – a teď bych sám tu snil... Ne, přec to pálí v čele. Chci světlo, teplo, vzduch a nechci sníti déle!
Teď my tu seděli – – kdo po nás asi bude, až po nás nezbude ni upomínky chudé, že jednou byli jsme – A noc už byla tmavá, z těch lesů hlubokých kol zněla píseň lkavá,
a divně dojemná a veliká a sirá, když s tesknou vzpomínkou, jež nikdy neumírá, jsem zvolna lesy šel, tak sám a osiřelý, a šel jsem nocí tou, jak šel jsem život celý
i tam ti před námi ve stopách dráhy kleté. A já teď bez tebe jsem bál se v dusné tmě té.
Cookies on Poetry Cove