Ve sklepě Auerbachově.

Ó Muso, sladká družičko má, ty, jíž svit divný v očích plane, jež líbala’s mne svýma rtoma na čelo záhy ustarané

a pro niž, běda, v žití mladém bych málem byl už umřel hladem; ó Muso, která’s měla pro mne vždy jenom látky domácí, –

ať tak či tak, ať není skromné, co časem v nitru burácí, – já poctivě jsem říci toužil, co v srdci svém jsem žitím nes’,

a přece jsem snad nezasloužil, že bit jsem býval jako pes; ó Muso, věčných bohů dcero, jež druhdy, zanícení vzor,

jsi diktovala v moje péro i žár i hněv i zášť i vzdor, mladého snění čistý vznět tak horoucí a plamenný,

a vše to, nad čímž moudrý svět pokrčil vážně rameny; ó Muso intimních těch chvil, kdy také já jsem býval šťasten –

ba málem bych už nevěřil, že také jednou býval čas ten; ty, s níž jsem při měsíci bloudil, – nu, byl jsem hloupý, mladý hoch,

než přísně jeden muž mne soudil, že lyriky jsem nechat moh’; ó Muso, která’s na Příkopy mě vodívala druhdy, žel,

kde daktyl, jambus pětistopý a trochej mnohý vypučel v mé hlavě, básněmi se zrodiv, jež v něžné sbírce vydal jsem

svým pánům současníkům v podiv s titulním něžným obrázkem –; Ty, Muso, tvář dnes sobě zastři, jak já to činím ubohý:

tak dlouho páni kritikastři mně šlapali tu na nohy, až po způsobu velkých pánů mně vidělo se říci: „Dost!“

A jednou v krásném jarním ránu svou mládeneckou domácnost jsem opustil, dal Praze vale i pianu, jež nade mnou,

ach, stenávalo neskonale pod čísi rukou hanebnou. Svým hněvem ztresci toho, Pane, kdo takto o můj život hrál, –

já jako ptáče polekané již prchám, letím dál a dál... Teď v Lipských ulic bloudím spleti, jsem na náměstí jakémsi, –

ó čtenáři můj, jestli lze ti, na sklenku vína zajděm si! Že pojde z toho u nás klep? Aj, kdo by po nás kámen hodil!

Hle, Auerbachův starý sklep, nebožtík Göthe sem už chodil: pan dvorní rada při víně o politice se tu hádal

a časem v pozdní hodině verš mnohý z Fausta v hlavě skládal. Ten Olympický, Svrchovaný v Germánů hrdém Parnassu

zář kolem šířil na vše strany, nu, ale všeho do času –: klassika titul básník má-li, jej vlastně osud kletbou stih’:

svět klassiky, jak známo, chválí, leč, jak též známo, nečte jich. Buď pozdraven, ty vzácný sklepe! svou zaprášenou perutí

minulost sama, zdá se, klepe o starodávné klenutí, své reflexe sem hází doba, jíž slunce dávno nezáří,

epocha starší, než my oba, oh, než my oba, čtenáři! Zde dávno scházeli se k vínu, než já jsem chodil do školy,

a mnohého z těch měštěnínů už dávno hlava nebolí... Kohosi zrak můj darmo hledal – já v duchu zřel jsem zadumán,

jak tam v tom rohu asi sedal Jan Wolfgang Göthe, starý pán... Teď velebásně jeho sceny tu některé jsou zobrazeny:

Faust pro vše slepý, němý, hluchý, usednuv v dílnu tajemnou, zaklíná všecky pekla duchy, na prvním fresku nade mnou.

Dál s Mefistem už pikle kutí a v porad oněch výsledku zde prahanebně balamutí svou zbožňovanou Markétku.

Ta po očku se dívá k pánu, by odolala, není s to, co se starou, hle, do altánu jde obětavý Mefisto.

A další fresko scenu jeví, jak milý Faust se pozdě kál, a Markétka štká bez úlevy a pláče, vzdychá a tak dál.

Je strašlivá to věc a nová, je podobno to k nevíře, a tuším, za ta smělá slova jak vraha, lotra, kacíře

že na hrachu mě nechá klečet náš krasomilec přemnohý: já Göthe celého jsem nečet’ a nepřečtu as, ubohý!

Já vím, jsem červík proti němu, já vážím si ho a jej ctím, však srdce, srdce – poručte mu! Já německy číst neumím.

To mladické jsou nerozumy a budou u nás čím dál větší... Vím, mnohý přítel krasoumy že ruce spráskne nad tou řečí,

mně krutě za to vycinká, – já nemohu si pomoc’ ale: já nepřečet’ jsem Lessinga a protivný mi neskonale

je Schiller, ať má velké jméno a básník je as veliký, jak s pomníků svých přes rameno zří na nás, bídné červíky...

Však v nadšení mě přímo za to z krajanů jeho strhli jiní, jichž každé slovo ryzí zlato a neobsáhlé dobrodiní

všem, kdo jsou smutni po světě... Já jednu báseň z toho cechu, bych sloužil naší osvětě, všem dobrým duším pro potěchu

chci přeložit, když vůle boží tu úlohu, ach, na mne vloží: „Ty ryze německé své matky německá dcero, zdráva buď!

Tvůj pohled německy tak sladký dme štěstím německou mou hruď! Německá rosa vůkol padá po žhavém, praněmeckém dni, –

ó německá má vílo mladá, v německý zrak mi pohlédni! Německý večer kol se sklání, německý kolem dýše vzduch,

ó dívko, německé tvé skráni německý v lásce žehná bůh! Hle, v německém tom podvečeru německy sladce zní tvůj hlas,

tak německy jsi krásna věru, i německy byť mlčela’s! Německý smích ti plyne se rtů, německým zvoní hrdlem tvým – –“

– I k německému jdi mi čertu a zalkni se svým němectvím! Ó hvězdičko ty mezi řádky, ty věru jsi mi svitla v čas,

by z těchto cizích luhů zpátky mne aspoň v mysli donesla’s! Hvězdičko malá, budiž zdráva, můj dík měj jménem těchto slok,

že, jak jen v balladách se stává, učiníš se mnou jeden skok přes hory doly, na sta mil – až v Praze jsem se zastavil.

Je k sedmé večer. Ještě chvíli, a opět zvonek ozve se a dál to půjde mnohou mílí, kam rychlovlak mne donese.

A zatím Praha – hola hej, sem rychle ještě sklenku vína, při víně věru nejkrásněj’ se zadumá a rozpomíná...

Ach, Praha má! Co dělá as? Já vzpomínal už cestou v kupé a stále teď si myslím zas, co k divadlu teď nožek cupe,

co sličných zjevů přejde tam, jimž z očí radost mládí sálá – z niv germánských buď Pražankám zde poslána má plná chvála!

Vzpomínka jedna druhou střídá. Já vzpomínám a vidím v duchu, jak život vře tam v šumném ruchu, jak Ferdinandská naše třída

ve poetickou chvíli onu, než v divadle se začne hrát, se v šumu oživí a shonu, jejž, cizí všem, přec vždy mám rád.

A rád mám přátel kroužek úzký, ten Dlouhý stůl, všech stolů vzor, rád měl jsem vždy ty denní schůzky i přátel družný rozhovor.

Že přilnuli jsme k sobě blíž, než ti, jichž náhoda jen svála, já zvedám vám dnes tuto číš: Buď s vámi zdar i láska stálá!

Zdar s vámi buď, ó přátelé, jak sešli jste se v koutek známý, – ó mnohé chvíle veselé já prožil jsem tam mezi vámi

a vzpomenu si vždycky rád, v tom životě, jenž hluše pílí, jak mnohou utěšenou chvíli jsem s vámi prožil kolikrát!

A proto se mi stesklo, žel, když opouštěl jsem místa drahá a když jsem ráno pohlížel, jak za mnou v šeru mizí Praha.

A proto starý štít mne sved’, že někdo stesk mi v duši hodil, i proto, že sem Göthe chodil, i proto, bych ten pohár zved’

a řekl: – Přátelé tam v dáli, tu číši piju na zdar vám, že věrně vy jste ke mně stáli, já na vás věrně vzpomínám!

Buď s vámi rozmar s věčným jarem, kéž hoře, které pátrá kolem, se nikdy u vás nestaví: v tom Auerbacha sklepě starém,

ó přátelé za Dlouhým stolem, všem připíjím vám na zdraví.