V mámivé touze, která vždy šla se mnou, jsem do lesů šel, z dusných ulic ven a zamyšlen jda klenbou lesa temnou, já děl si, města hlukem unaven:
Hle, přece jenom člověk pozná, že tu ne hlučný křik a sláva, ples a šum je básníkovi štěstím; hrstka květů je víc než to, být modlou zástupům.
To smutná sláva, jásat, hřmít a šílet, by člověk bouři v prsou přehlušil a za jediný v říši snů svých výlet, kdes lží a klamu nikdy netušil,
dát probuzený palné muky léta, své duše klid a srdce svého krev, z níž potřísněná, bílá růže zkvétá, tvé lásky chmurný, temný žalozpěv.
I v bouřném víru jásajících davů je básník sám jak nepoznaný host, a třeba dav mu jásal ku pozdravu, to není ona vlídná příchylnost,
když drahá žena ke rtům čelo podá, bys v bouřném víru jedno srdce měl, a když tě život v skráň i prsa zbodá, bys v její klíně všecko zapomněl,
Bys nebyl sám, když netušené klamy tvé snění všecko vrhnou do bláta, když k tobě, jenž jsi uštván myšlénkami a pochybnostmi, smutek přichvátá,
když každým krokem břeh se s tebou láme, než po smutku a po zoufalství všem nad chudou tvojí rakví zazpíváme kdys pokrytecké, slavné rekviem.
Ó jděte mi s tím pláčem fariseje, s tím, o čem v duši neví nikdo z vás! – ne planý křik, jen láska srdce hřeje a z vašich srdcí dýše led a mráz.
Kdo nežli vy jen sráží peruť v letu, když z bláta, z prachu touží nahoru – ne, za živa je více hrstka květů, než po zoufání pomník z mramoru.
Cookies on Poetry Cove