Tma pustá kol a šero a závoj mlhavý a teskných stínů stero mi víří u hlavy.
Směr dlouhé cesty známý sníh v temnu zavívá mi, kdes v dáli světlo mámí můj unavený zrak,
jak bludička kdy bleskne do pusté noci teskné a svádí z cesty tak. Tma lstivým drápem kočky
na mrtvou padá zem a těžké, bílé vločky ji kryjí rubášem. Z tmy klína vítr vstává,
kol svými biči mává a rázem zasypává vše stopy lidských cest. Tu záhy poznáš v hrůze,
že bludná tvoje chůze můž’ v zahynutí vést... A voláš... darmo vše je, boj každý krok, jdeš dál,
jen vítr se ti směje, jenž sníh ti v tváře svál. Kdes ozval se hlas ptáka, jenž dlouze, smutně kráká,
jak zoufalství kdy láká na pokraj propasti... a hrůza v tmavém šatě své ruce spíná na tě,
jejž chytá do pasti. Jsi ztracen, ztracen, běda! Ty myslíš na svůj hrob. Tě chvátí úzkost bledá,
tak zajít beze stop... A přec bys rád šel spáti, už sen ti smysly chvátí a oči zavírá ti...
ó, s Bohem na věky! ...A vítr dále vane přes cesty zasypané za obzor daleký...
Tvé oko... zač to prosí? Proč ruka chvěje se?... Snad zítra půjde kdosi a stane v úžase –
Dál, dále... tma však nedá. Zrak darmo světla hledá. Jsi ztracen, ztracen, běda! Kol tma a hrob, kam jdeš.
V před nelze, ani zpátky a v tmách těch bez památky snad bídně zahyneš... A přec-li dojdeš cíle,
to jedno, zítra, dnes zda mukou, hrůzou šíle bys v rakev pustou kles’. Sám život více není,
než bědné plahočení, půl sen a polo bdění, kde jedovatý mráz a zoufalství jen zívá,
a kudy jdeme, svívá vše stopy naše v ráz. Kde naděj v duši bleskne, hned život, dávě ji
v tmě skutečnosti teskné, ji zdupe v závěji. Jak hvězdy z očí ztrácí, tak v hoři, těžké práci
se člověk utrmácí a z hrozných, těžkých dob, když dříve nezešílí, kdy dojde jednou k cíli,
vždy uvidí jen hrob... Tam pozná, vše je darmo a neví, proč tu žil, proč v žití těžké jarmo
svou šíji položil, on vidí, život krátký jak zajde bez památky a nikdy, nikdy zpátky...
Tři kroky pod zemí vše lidská sláva mizí a ráno už je cizí, kdo večer oněmí...
Tma pustá kol a šero a závoj mlhavý a teskných stínů stero mi víří u hlavy.
Z tmy klína vítr vstává, kol svými biči mává a rázem zasypává všech bludných lidských stop.
Kam v prázdno člověk pílí a jde a dojde k cíli a uvidí jen hrob.
Cookies on Poetry Cove