V poslední chvíli.

Já celý rok jsem čekal na to, a přec jen přišlo vše tak náhle v té celé hrůze neobsáhlé, že bolestí je srdce jato

a že se zdá mi těžkým snem, co hořem srdce v prsou rve mi. V tom okamžiku bolestném, když smrti anděl teskný, němý

zas navštívil náš rodný dům, já cítil jsem, jak v oné chvíli, když k nejdražším se sklonil rtům a zlíbal mramor čela bílý

a navždy zavřel drahý ret a drahé oči sestry mojí, – já cítil jsem v té chvíli běd v své duši hořkou bolest dvojí:

i pro ni, jež tak dobrá, milá a něžná jako sama láska, nás na věky už opustila, ta ubohá má zlatovláska;

i k vůli sobě, jenž se učím bolesti kalich dopít ke dnu a jenž v té chvíli byl jsem chudším o celou velkou lásku jednu.

Rok celý, celý na ten den jsem čekal v bázni, nekliden a ve strachu. Já v hrůze čekal jsem za nocí i za dnů všech

na chvíli tu, jíž jsem se lekal, až po všech mukách, úzkostech, mé drahé, dobré, zlaté dítě, smrt ze všech trýzní vykoupí tě.

A přišla ona chvíle hrozná... Zde ležíš mrtvá, navždy spící, – a člověk pozdě teprv pozná, co všechno ještě chtěl by říci,

zač děkovat by v lásce měl, zač ruku stisknout zapomněl. V té chvíli poslední, ó běda, co všecko bych ti řekl rád,

tvou mrtvou ruku, ústa bledá bych zlíbal ještě tisíckrát! V té chvíli poslední, ó bída, co všecko hlavou proletí!

Ty noci, které smutek hlídá, vzdech, který se rtů splyne ti; ten cvakot hodin, který chvíle života tvého v tichu měřil;

ta naděj, v niž jsem s tebou věřil, ten smutek, který v čelo bílé se pomalu a zvolna klad’; ty dny, když jsem již polou šíle

tvůj život cítil unikat; tvá víra v jiné, lepší časy, to, když jak Lazar ležela jsi (až do srdce to zabolí,

jak umírá ten život mladý!) když ven jsi chtěla do zahrady a do lesa a do polí; tvá víra v každé ze slov těch,

jež k útěše ti lidé řekli; tvé slzy, které v úzkostech jsi skrývala, jak maně tekly, když předtucha a úzkost náhlá

ledovou rukou na tě sáhla, když cítila jsi snad, ó milá, že nevstaneš už více as, a hlavu svou jsi odvrátila,

bych neviděl, jak plakala’s... V té chvíli poslední, ó trud, co člověk v hoři dvakrát cítí! Tvůj zrak je navždy uzamknut

a nikdy více nezasvítí v něm paprslek tvé lásky sladký a ty, již měl jsem tolik rád, po boku bratří, otce, matky

tak mladá budeš v hrobě spát. A navždy se tvůj zavřel ret i oči tvé, ty budeš spáti tam, odkud nikdy, nikdy zpět

se žádný, žádný nenavrátí! A zítra ráno v lesku novém až nový den se probudí, víc neuvítáš ani slovem

zář jitra, tobě ve hrudi víc neozve se mladý ples, ty budeš zítra jako dnes, a darmo budou ptáci pěti

a darmo kvésti růží vděk, víc nikdy k tobě nedoletí ni jeden slunce paprslek. Ty budeš spát... A jaro nové

až přijde, plné snův a krásy, jež každého tu k lásce zove, kde ku štěstí se každý hlásí, ty budeš spát... A z družek tvých

až všecky budou šťastny tak a každá bude samý smích a zářící a šťastný zrak až o lásce si mluvit budou

a v usmívání do vlasů si růže vetknou v okrasu, – tam zabedněna v rakev chudou ty budeš spát... Ó moje duše,

až do srdce to zazebe: dál život kolem půjde hluše, tak smutný, prázdný – bez tebe... Já celý rok jsem čekal na to,

ten hrozný den až přijde k nám, a přec je srdce smutkem jato, když na všecko si vzpomínám. Buď pokoj s tebou, duše milá!

Když osud jinam tebe zve, já za vše z celé duše své ti děkuji, čím jsi mně byla, a za všechno, co v tobě ztrácím,

tou vděčnou vzpomínkou ti splácím. S ní půjdu dál v to žití chudé, však vím to, snad i ve hrobě že věčně se mi stýskat bude,

se stýskat bude po tobě.