Dnes naposled smím myslit na tebe, dnes naposled to teplem dýchat bude – ta vzpomínka už zítra zazebe a vdechne mráz do samoty mé chudé.
A sedím sám, jen lampa hoří u mne a obraz tvůj se dívá se stěny, a to tvé oko blouznivé a dumné se dívá na mne, jak tu sedím v snách.
A jak se vlídně dívá do snů mých, jež zjasnilo mi pohledem tím jedním, kol šílený a démonický smích, že chvěji se tu jako dítě před ním.
A jásavá a nezkrocená vřava, divoký požár pustých myšlének a jako upír kol cos poletává a uléhá mi těžce na prsa.
Vzkřik šílený a srdcervoucí sten a zas ta sladká mladé lásky slova, jak zapláče, kdo z duše nešťasten, jak srdce paprsk přece ještě chová...
Co chci ti říci? – Víc to ani nevím, mé čelo pálí divý, ostrý mráz. Ó co je to v tvém čistém oku děvím, co lítostí mi duši rozrývá!
Ten šílený a fantastický rej mne horečným a těžkým sněním chvátí – ó nedívej se na mne, nedívej, ten pohled jeden vše mi zpátky vrátí,
ten pohled v duši zase oživí mi vše zapadlé – ó nech mne, nech mne, nech, proč jarem dýchat v mráz té dlouhé zimy, a staré rány jítřit nadarmo!
A přece, drahá, přece, zdá se mi, že s obrazu se stín tvůj ke mně chýlí a že je opět jaro na zemi a že být mohu šťastným opět chvíli,
že voní bez, kde spolu sešli jsme se, a že je kolem vlídný, hvězdný mír a ptačí zpěv se vzduchem chví a třese a v podvečer šum lesů umlká.
A my v tom tichu, jímž jen slavík štká, v tom svatém tichu my jen, drahá, sami, u nožky tvé se modrá podléštka, tvá hlavinka se kloní myšlénkami
a ruka má tvou malou ručku hledá a druhá bloudí nocí vlasů tvých, a jak tvé ňadro vlnivě se zvedá, mou těžkou hlavu sladce kolébá.
A oč tě oko prosí, ty to víš, jsme sami dva a večer tiše padá a v lokti mém se náhle celá chvíš, jak líbám, líbám ústa tvoje mladá,
a směješ se a pláčeš, dech tvůj žhavý s mým dechem splývá v moři polibků, a dech tak čistý vlá kol naší hlavy, jež k ňadrům padá štěstím opilá.
Noc tichá tak a snivé kouzlo hvězd, ret, který líbá, oko, které plane, ta zář tvých očí do těch bludných cest, ty májové mé dítě milované,
můj miláčku, tvůj věrný pohled vroucí – mé dítě! – Probůh, kde je ruka tvá? Víc neslyším tvé srdce na svém tlouci a ty jen hledíš – mrtvě se stěny.
A kolem divý, démonický rej a cosi volá, pláče, zní a jásá – – Ó nedívej se na mne, nedívej, tvůj pohled srdce do krve až drásá,
ó nehleď na mne, ten tvůj pohled zebe, ó nech mne, nech mne, já bych usnul rád, má hlava pálí a zas vidím tebe v svém náručí a chvím se nadarmo –
A ty jsi v dáli... šťastna... Já to vím, tys daleko, dnes naposledy doma, a ze sna šeptáš sladkým hlasem svým tam jiné jméno... Chvěje ti to rtoma
a zítra, zítra... Půjdete tam spolu a daleko kdes básník, žebrák, stín, života zavře jednu kapitolu, jež smírem ani štěstím nekončí...
Cookies on Poetry Cove