Nic nemluví mi k srdci dojemněji,
než báseň, kterou spadlý šeptá květ,
když stříbrné se krajem mlhy chvějí
a tobě vše jen dýše: naposled! –
Tak vzpomínám, ó zlaté dítě, na tě.
Jak smutno, teskno je teď v rodné chatě
a v duši – v duši mráz a led.
A hyne vše. List každý ještě v kráse
ti zazáří, kdy slunko zlíbá jej,
jak duše sledně v oko usmívá se,
než navždy klesne v noc a beznaděj. –
A celý háj v tom zachvěje se před ní,
jak v miláčka by mrtvém retu slední
vzdech hynul: – Miluj, vzpomínej! –