Darmo, darmo, hlava mdlá darmo těžkým snům se brání, siná skráň, jež mukou šílí. Je to stesk a žalování,
je to výkřik, který kvílí duší dál v té těžké chvíli, a to, co tam lká a sténá, zoufalství je divý ples
a ten výkřik, letí, pláče, volá v prázno do nebes a tím nekonečnem letí smuten, sám, tak sám a sám.
A já tady volám sny a ten hlas můj letí hluší, volá, hyne bez ozvěny kdesi v dáli. V tesknou duši
vkrádají se žalné steny a nade mnou nachýlený s čelem bílým, k smrti teskným ruce spíná drahý stín
a se chýlí, níž se sklání zlítostněn a rozechvín, sladkými mne volá jmény a mně kyne v náruč svou...
Zlatá, drahá matko má, matičko, má duše zlatá, přes hory a širé doly duše má dnes k tobě chvátá
a ty nevíš, jak to bolí, matičko, tak daleko-li od mých ňader, mého srdce, od náručí mého mřeš,
matičko má, s bludným synem nikdy víc se nesejdeš, nezlíbáš květ suchý, holý nikdy, nikdy, nikdy víc.
A co já tu vzpomínám, snad tvůj zrak už tmí se, hasne, snad mne hledá u postele, hledá stále... a to jasné
světlo kmitá po tvém čele, zářící a rozechvělé a tvůj zrak, ten hledá posud... Nadarmo, oh, nikdy víc! –
A v tom, co ti duší létlo, šeptem ústa rozechvíc, prchá dlouhé žití celé – a já smím jen vzpomínat!
A já nesmím naposled ani zlíbat těchto lící a já nesmím, nesmím ani, matko, matičko, ti říci,
abys drahou, bílou dlaní požehnala bědných skrání a já nesmím říc’ ti ani, jak bych s tebou šel tak rád
a jak, ty kdy’s odešla mi, bídnějším jsem tisíckrát, jak jít musím do skonání smuten, sám, tak sám a sám.
Cookies on Poetry Cove