V mé duši ticho... Bouře v dálku přešly
a zůstal tichý žel –
ba věru, smutno, květů vzpomeneš-li,
jež vichr divý krutě zurážel.
Co bylo druhdy písní, všecky němy
v mé hrudi nyní jsou
se zašlými dob lepších nadějemi,
jež kdys mi záři lily do prsou.
Ó, lásky pohádky, jež kdys tam kvetly, –
co nyní zbylo z nich?
Jde zima, květy zurážené setlí,
napadá na ně bílý, těžký sníh.
A pod ním usnou tiché sny a dumy
zapadlých, přešlých dní, –
sníh, zvolna padající, tiše stlumí
v podvečer žití i vzdech poslední.
A jak mlčící kraj teď duše má je,
když přišel bílý mráz –
ó, zašlá kouzla radostného máje,
ó, květy, jež mi dávno vichr střás’!
Ach, vzpomínám si – divé bouře přešly,
vše kol tak cizí, hleď –
ba věru smutno, květů vzpomeneš-li,
i písní, jež tam oněměly teď.
Jak v lese na podzim, když zmlknou ptáci,
je ticho bez hnutí –
nad hlavou tichou vzpomínkou se ztrácí
šum přeletěvších tudy perutí...
V mé duši ticho... Cítím, zvolna stárne
to srdce v prsou mých
a život můj, hle, pláně jednotvárné,
v něž zvolna padá měkký, bílý sníh...