Přísné, mrtvé ticho dusné, nezachvěje list se ani a v tom tichu všecko usne, ptáků zpěv i lesů vůně, –
člověk, který touží, stůně, unavenou složí hlavu do těžkých a tvrdých dlaní v beznadějném strnutí.
A já k smrti utýraný nekonečnou hledím dálí sám a sám, list větrem štvaný, ztýrán touhou, které není
cíle ani vyplnění, umdlený a k smrti chorý, že má hlava, vzpomíná-li, div mi mukou nešílí.
A přec znovu vzpomíná si na ty lepší, zašlé chvíle plné kouzla, snů a krásy, jak se mihly v plachém chvatě.
A já vzpomínám si na tě, duše mojí sladká paní, a nad propast snů se chýle, zas tě vidím, zas, ó zas.
Ale v duši cosi lká mi, co mi ani usnout nedá. Je to divný nápěv známý, je to divná píseň bludná.
A tak roste srdce u dna, zachvěje se na rtu siném a na horké čelo sedá jako stín a jako mráz.
A mou duší táhnou snové těžce, zvolna, jako mraky, jako mlhy prosincové a jak chladná, ostrá zima.
Všechno, co mi v duši dřímá, probuzené táhne kolem, je to průvod všelijaký a co divných stínů v něm
Nekonečnou, širou plání jde tak vše, co umřelo mi, jde kol v tichém zadumání. A teď jde má láska mladá...
Paprsk hvězd jí s čela padá – Zůstaň, zůstaň, paní svatá... Rukama jen tiše lomí a mně maně vlhne zrak.
Zůstaň, zůstaň... V pláně holé z její čela svit se line a kol hlavy v gloriole září světlá hvězda sterá.
A kol noc je tmavá, šerá, jen to světlo do tmy září, do té poušti nehostinné a v to prázdno ňader mých.
A jde zvolna před mým okem zářící a krásná, jde mi s leskem v oku přehlubokém a s tím teskným, plachým želem
a s tím bílým, bílým čelem a s tou nocí tmavých vlasů a jde s myrtou, liliemi v rozpuštěných kadeřích.
A tam, svěžích ňader vlna mlhavým kde spjata šatem, tam plá vonná růže plná. A lem bílé její řízy
zvolna už v té noci mizí... Svatá paní, zůstaň, zůstaň... Cos jí vzplálo v oku vzňatém – zůstaň, zůstaň, paní má!
A já zřel, jak ohlédla se, plno smutku v bílém čele, plno, plno slzí v řase – A já jenom ruce spínal
a já dál se rozpomínal – darmo, darmo! – jenom v dáli haslo světlo rozechvělé a já v tmě stál sám a sám.
Co to bylo? – Jenom bolná upomínka jedna tklivá kolem mne to táhla zvolna – a kol z noci tmy se blýská,
hřmí a bouře je jak nízká a já slyším, jak to hučí, s nocí vzpomínek mých splývá, bouří, bouří – jaká noc!
Ó jen duj, – proč váháš, blesku! nezapláče oko žádné, nezachví se nikdo v stesku, já jsem sám, víc nikdo u mne
není v samotě té dumné – bij jen, bij, já neucouvnu, kam tvé rudé světlo padne, osvítí jen holou poušť –
Co mne čeká? Co mi podá ještě život drsný, tmavý, který jen mi čelo bodá – bij jen, bij, zde skráně, čelo...
Divočej to zaskučelo, divočej to plálo nocí a blesk rudě plápolavý s oblaků se řítil v ráz.
Zhluboka a zdlouha šerem dunělo cos dál a dále, svítilo cos v blesku sterém, bouřil hrom a dravý příval
nekonečný s mraků splýval a ve stromích vítr úpěl, a kol z mraků blesky stálé klikatě se míhaly.
A dál vítr pláče, vyje, – a má hlava v dlaně padá – – Nechci víc té melodie slyšet ani, chci jen sníti
v bouřlivém tom vlnobití, chci jen splynout s touto nocí, kde se země s nebem hádá a ten život se smrtí.
Chci jen být té noci částí a chci v tomto živlů reji všechna, všechna pouta střásti, vše to, čeho zde se lekám.
Chci se vmýšlet v dáli někam, líbat chci ty zašlé květy, číst chci dnes ty její listy a chci býti sám a sám.
Cookies on Poetry Cove