ÚSMĚV POSLEDNÍ.

Podzemní večer, plný soumraku a vzpomínek, jež lehnou na prsa jak netopýra křídlo ponuré. Podzimní večer, večer poslední.

Dvě dlouhé noci, druhý večer už a druhý den já stál jsem nad tebou a já tě volal jménem nejsladším a já jsem hladil tu tvou dětskou skráň

– jak byla chladná! – A už druhou noc jsem sebe ptal se v mukách duše své, proč ona velká, zádumčivá smrt, jež vše ti vzala, jako vzala nám,

ti vlídný úsměv vdechla na ústa a proč se dítě v rakvi usmíváš? A léta jdou; – co je v ten věčný běh jediný výkřik! –

A dnes, po létech zas myslím na tě, jak jsem myslel vždy. A zase je kol všecko stejné tak, podzimní večer, plný soumraku

a vzpomínek, jež lehnou na prsa jak netopýra křídlo ponuré. A nad rakví tvou víc už nestojím – tvá hlava drahá dávno setlela

a úsměv dávno rozpadl se v prach – však stojím nyní nad tou rakví, kde spí vše, co kdy jsem tady v žití chtěl, mé marné sny a zašlé naděje,

má láska mrtvá... a mně zůstalo v tom srdci jenom teskno zoufalé a beznaděj a prázno bez konce a touha po té chvíli oddechu

a marný výkřik, který letí v poušť. A teď, když vím, jak drsný, těžký mráz nám skráně bodá cestou životem, a teď, když vím, že ty jsi umřel dřív,

než poznal jsi to vše, co bolí nás: hněv, vášeň, nevděk, bolest nejvyšší a lítost pozdní, lásku zhrzenou a to, co v bláto vrhá peruť nám,

a to, co věčně pláče v srdci tom a věčně darmo volá po štěstí a po lásce, jež není, není –: Ó, tu chápu už, proč ty, jenž umřel jsi,

jsa dítětem, v té rakvi, kde jsi spal, ty ruce měl jsi klidně sepjaté a na ústech to tiché usmání...