V smíchu a řeči
šumí to kolem,
poznámka něčí
zavadí v sluch,
v úryvky jiné
mihne se letem
a zní a hyne
a splyne
v řečí všech šumivý ruch.
A slovem všedním,
ze všech těch řečí
úryvkem jedním
zachytíš v ráz
románek celý
těch, kteří davem,
v smíchu i želi,
kol spěli
a přešli, zanikli zas.
Z jednoho slova
spředeš si román
a dál a znova
hučí kol dav,
štěstí i bída
v románě novém
dále se střídá,
jak hlídá
tluk srdcí, myšlénky hlav.
Jak vzdmuté vlny
kypí a vře to,
zas pohodlný
dál teče proud;
pohádku děví,
starost i hoře,
lásku i hněvy
ti jeví,
žár sopky, vyhaslý troud.
A ať jdou šťastni,
smutni či tupi,
každý z nich vlastní
ples má i bol,
života hluší
vlastní svůj román
nese si v duši –
kdo tuší,
co všechno dříme tu kol?
Co je tu dramat,
kde vidíš muže
ženy své klamat – –
jedno z těch slov
chycených maní
oponu trhá,
běda a za ní
jak štvaní
jdou lidé v chudý svůj rov.
V boj se tam utká
žárlivost s láskou,
a bída nutká
v zlobu a lest –
v mravenčím reji
honí se lidé,
slyš, jak se smějí –
a spějí
v propasti neznámých cest.
A přejdou jiní,
vzniknou a zajdou –
vzpomínáš nyní,
že’s také z nich – –
Kámen jsi v moři...
A ty v dnech smutku
mníš, svět že v hoři
se zboří –
ó slyš ten jízlivý smích!
Na větvi ptáče
neztichne ani,
přes mrtvé spáče
svět půjde hluch...
Jsi zvuk, jenž se zachví
a zní a hyne
a splyne
u věčna závratný ruch.