***

Pro její štěstí člověk „s bohem!“ dá jí a řekne jí: – Buď zdráva, mně zbude pohled k ztracenému ráji. – A skloniv čelo mlčky v dál se dává.

A v srdci ví, ten jeden zásvit krátký že do tmy těžce padá a chvíle žádná nevrátí se zpátky, jak zašla dřív, než opojen se nadá.

A ví, že to, co ku životu láká, v tmě zoufalství se ztrácí, a ví, den jeho že se chmurně smráká a dávná rána nově zakrvácí.

A ví, že dávno zapomněla ona to všecko, co mu lhala v ten sladký čas, kdy srdce touhou stoná a když směl líbat ústa její malá.

A ví, že nyní jeho pohled každý, ač nechce on, ji leká, jak onoho, kdo dopustil se vraždy, hvězd mlčících zář bolestná a měkká.