***

V života mého vlny zasmušené tvá láska byla jako leknín bílý, když mlhy dolem táhnou při měsíci, že i ty vody zkalené a rmutné

jsou ojasněny velkým jeho okem a zdají se být mořem bílé záře. Leč jednou – vůkol setmělo se náhle a na obloze choulily se mraky,

kdes v dáli hřmělo zhluboka a zdlouha – ty vlny náhle začaly se čeřit a tak se chvěly jako v nepokoji, jak duše lidí zachvívá se bázní,

když v dáli tuší neštěstí a smutek. Já v udivení na břehu jsem hleděl, jak vlny dmou se, jak to vře a kypí a jak ta voda vystupuje z břehů

a láme stromy, křoviny a hráze a zaplavuje údol široširý a stále roste a ty břehy trhá divokým vztekem. Vzpíná se a ječí

a kypí dravě rozpěněný příval šílenou bouří, která v bok mu šlehá, že jako pes a jako had se svíjí a kňučí, pláče, naříká a mlčí.

Teď jedna vlna výše pěnou tryskne a druhá v tmavou prohlubeň se řítí a zmítá se jak lvice poraněná... Pak zdálo se mi, že mne to tam volá,

že tato vřava omamná a vírná a jásající snad by přehlušila ten pustý výkřik, který v duši dřímá. A zdálo se mi – co vše se mi zdálo! –

Leč v tom jsem cítil, že mne cosi mrazí a příval dolů se břehu mne trhá, a potom vím jen, že jsem vzkřikl hrůzou a že jsem cítil drsný výsměch smrti

a že jsem potom ještě v dáli zahled’ na vodách těch se leknín zmítající, jak rvaný proudem tone, hyne, mizí. Pak vůkol bylo všecko zpustošené.

A když jsem pozděj břehem chodil v pláči, jen kalnější ty vlny byly rmutem a to dno dole hlouběj bylo zryto, jak vždy, když mraky v horách k zemi spadnou

a rozvodněné potoky a řeky se vrhají jak dravci do údolí. Teď dávno už je všecko oplakáno a vody tiše přes kamení plynou

v hlubokou propast moře neznámého, tam, odkud není návratu už zpátky – leč na těch vodách oko darmo hledá květ jediný. Jen časem měsíc bílý

se zachvěje a svitem boluplným v ty hluboké a tiché vody skane a chvíli tiše na povrchu hrá si. A tu si často myslím na ty chvíle,

když ten květ čistý jako dívčí duše byl tiše líbán lunou zádumčivou, jež tiskla k němu cudná svoje ústa a chvěla se na bílých jeho listech,

jak vlny kolem v úctě mlčenlivé – života mého vlny zasmušené, jež v tmavých skalách rozervaných břehů a v těžkých stopách vichřice a bouře

jen tiše dále ubíhají k hrobu. A hlavu skloniv vždy jsem myslil na to, co nikdy, nikdy nevrátí se zpátky – a bylo mi, jak vždy je v duši každé,

kam bouře snesly neštěstí a smutek.