Ty nevíš, drahá, jak mi teskno bývá,
když večer klesnou skráně unavené
a já jsem sám – noc jenom zádumčivá,
tak nesmírná se nad mou hlavou klene.
Když člověk cítí, jak je život krátký
a jak tu marně hyne, mře a strádá
a chvíle ta že nevrátí se zpátky,
když řekla’s mi: – Jak mám tě, hochu, ráda!
Ó miláčku, to hlava dnes mi šílí...
Dnes noc je zimní a vše dýše mrazem,
ten kraj se ztápí v závoj sněhu bílý –
a tenkrát jaro snášelo se na zem.
Ó tenkrát, tenkrát co nám létlo čelem,
a co hřálo nás a co kol jarem válo,
co chvělo se nám v srdci rozechvělém
a co se záře v sny nám rozesmálo!
Ó kde ten čas, kdy srdce srdci stačí
a provane cos sladkým dechem mládí,
v té vůni lesů, při té písni ptačí,
když řekli jsme si, jak se máme rádi.
Ó miláčku, kde je, co bylo tady?
proč vzpomínka teď slzy v oko nutí?
kde paprsk čistý, plný snů a vnady,
kde první pocel, první obejmutí...
Ó ty to nevíš, co já vše jsem vložil
v tu lásku tvou a v malé tvoje dlaně
a co jsem divé, děsné muky prožil,
než vzpomínku mi život podal za ně.
Ó ty to nevíš, čistý květe bílý,
co v moři běd se paprsků těch láme
od chvíle té, kdy jsme se rozloučili
a věděli, že víc se neshledáme...
Ó ty to nevíš, jak mi teskno bývá,
když večer klesnou skráně unavené
a já jsem sám – a noc jen zádumčivá,
tak nesmírná se nad mou hlavou klene...