Co bylo ran, jež na dně duše mojí
se jitřily a krvácely až,
tvá láska všecky zhojí,
jak jen se vlídně na mne podíváš.
Co bylo bolesti tak těžké, dusné
v mém smutném životě i v srdci též,
v tvé lásce všecka usne,
jak jen se vlídně na mne usměješ.
Co mrazem dýchalo v mé žití chudé,
v těch létech touhy, sama dobře víš,
tvou láskou jaro bude,
jak jenom vlídně na mne promluvíš.
Co bylo výkřiků, jež Bůh jen slyší,
v tom smutku, který hlídá život náš,
tvá láska všecky ztiší,
jak jen mé skráně v lásce zulíbáš.