K rannímu vlaku čekal povoz třetí. Vše spalo ještě, v časné době ranní nikoho posud venku neviděti a záclona se nepozvedla ani
v jediném okně. Svěží ráno bylo a světlo už. Tma do lesů se ztrácí. V korunách stromů jásavě až milo kol zpívali a cvrlikali ptáci.
Tak slavno nějak bylo, v kouzlu rána se chvěla píseň jásavá a plesná, vzduch svěží byl, zem nocí zulíbána jak omlazena budila se ze sna
a mohl’s tušit, jak v ní život nový vzrušeně vře a kypí... Háj se vzbouzel a šuměl z hluboka, den červencový se budil plný půvabů a kouzel...
Jen v lázních spali dál. U krajní villy vůz krytý stanul. Náhle bylo slyšet skřípění klíče: dvéře povolily a rozespalý sluha mlčky vyšed,
pokynul kočímu. Šli do vnitř síně a odtud potom vynášeli k vozu cestovní vaky, všecko mlčky, líně, vše tiše, bez řečí a bez hlomozu.
O rámě opřen staré, vetché paní, muž mladý vyšel z otevřených dveří. Ubohý netušil to z dálky ani, že život jeho podlomený měří
lékaři všichni teď už pouze na dny... Jest konec... alespoň ať umře doma... A zachvěl se – byl ranní vzduch tak chladný a cos jak zima chvělo jeho rtoma.
Byl ztracen už. Dech všecek jemu scházel, byl od jara tu již, leč kolik neděl na chvíli ani z domu nevycházel, jen když mu lépe bylo, mlčky seděl
v lenošce u okna a druhým hostem záviděl v duši své – hle, smích tam zvučí a on tu ve svém pokojíku prostém se bolestnému odříkání učí.
A včera – ovšem zdání neměl o tom – děl matce lékař, že je konec všemu, že lidská pomoc marna už... a potom, že lépe bude jí i nemocnému,
když budou doma... Uposlechla tedy a jeli. Do vozu jej spíše nesli. Jak mrtvola byl v suché tváři bledý a v rohu kočáru si used’ skleslý.
A vedle něho matka jeho stará si tiše usedla... ó tuto chvíli ubohá tušila už v zimě, z jara, však přemoci se měla dosti síly
a hovořila s lázeňskou, jež za ní plaid těžký nesla pro mladého pána. I druhá služka přišla k milostpaní a byla celá jaksi ulekána.
Na kozlík nyní vyšvihl se sluha. Zpět do kočáru ohlédl se kočí a obě služky, jedna jako druhá, najednou měly zaslzené oči.
A povoz hnul se. Obě, jež tu stály, teď polekaně uhnuly se stranou a staré paní „šťastnou cestu“ přály. A nikdo neřekl tu: „Na shledanou!“
V přízemním okně záclona se zdvihla a v téže chvíli sjela zase dolů, jen mžikem se tam jakás hlava mihla. Za povozem dvě ženské chvíli spolu
se dívaly a zašly do vnitř villy. Hrčení vozu v daleku se ztrácí... Slavnostně jaksi stromy ševelily a jásavě dál cvrlikali ptáci.
Vlaštovka pod dřevěnou římsu vklouzla a vrabců honila se hejna celá. Kol bylo ráno letní, plné kouzla. Tři, čtyři okna se teď otevřela,
kdes dvéře skřiply, – v lázních život nový zas počínal. A zpěvné ptačí sněmy dál ozývaly se, – ti ptáci, kdo ví, co povídali si tu nad lázněmi...
Cookies on Poetry Cove