O obou damách pochlebnými slovy se mluvilo, pak hovor jinam sveden. „Dnes pojedou prý také doktorovi,“ kterási dáma řekla. Vtipkář jeden,
jehožto vtipu nic nebylo svato, si bolně vzdechl: „Věru, to je k zlosti, už celý měsíc počítal jsem na to, že o křtinách se najím do sytosti.“
„Což, vy jen sebe na zřeteli máte a jak byste se ujedl a upil.“ „A nebylo by hezké jedenkráte,“ děl on, jenž kolem sebe druhé skupil,
„když nejmladší k nám host by přibyl milý, abychom k poctě mladičkého pána křtinami fádní program oslavili přece jednou zas až do bílého rána?“
Procházkou do lesa šli zvolna jedni, lawn-tennis druzí před obědem hráli. Nevelké lázně teprv o poledni se oživily. Všechněch zřetel stálý
obrácen ke zvonku jest, kterým vždycky, že oběd hotov, znamení se dává – všem zvuk ten k podivu je sympatický a toužebně jej každý očekává.
A hosté v různých skupinách se baví, či zamlkle kol jídelny se trousí. Zvuk lázeňského zvonku pronikavý najednou zní a hladoví ti mnou si
radostí ruce: dočkali se tedy, oč celé půldne zápas vedli tuhý. (Šli ke kuchyni ráno na výzvědy a zvěděli, že dnes mít budou pstruhy.)
Po jídle jedni sedli k černé kávě ven pod kaštany, kde byl chládek milý. Kdes ozval se zvuk piana. A právě v tom okamžení u lázeňské villy
zastavil prázdný kočár s párem koní. Piano ztichlo na chvíli a hlava jakési krásky z okna ven se kloní a vedle druhá, světle kučeravá.
V přízemním okně záclony se zdvihly a zvědavá tam zjevila se očka... Za chvíli doktor, zdravý, mladý, štíhlý, svou žínku vedl, která záhy dočká
se největšího štěstí každé ženy, jež miluje a v lásce život nový dá krvi z krve své... On přeblažený k ní cestou mluvil nejsladšími slovy.
Pozorně, zvolna žínku svoji vede a štěstí v jeho pohledu se tají, jak dívá se do tváře její bledé... Teď vedle sebe oba usedají.
„Já otevru ti slunečník.“ – „Nu, chceš-li...“ Lázeňská služka u vozu se klaní. Dvě starší dámy cestou nyní přešly a podávaly ruce mladé paní.
V přízemku sjely záclony zas dolů a povoz hnul se. Doktor sejmul s hlavy. Společnost, která venku u tří stolů se prohlížením došlých listů baví,
povstává, dámy „šťastnou cestu!“ přejí. Od vozu paní ustoupily stranou. Jim v pozdrav kyne malá ručka její: „Mé dámy, s Bohem!“ – „S Bohem, na shledanou!“
Zpět do povozu ohlédnul se kočí a koně rozjeli se čilým klusem a záhy povoz druhým zmizel s očí. U stolů bavili se novým kusem,
jehožto autorem byl jejich známý a o němž četli v novinách, ó běda, že v Praze propadl, ó Pánbůh s námi, tak hanebně, že říc’ se ani nedá...
Dál každý bavil se, jak právě uměl. Spat jedni šli a druzí k lesu spěli. Les nad lázněmi monotonně šuměl a piana zvuk smutný, osamělý
se líně nesl žhavým letním vzduchem. Jen stará jedna slečna, zvadlá, malá, před villou seděla a v písku suchém svým slunečníkem cosi rýsovala...
Cookies on Poetry Cove