Já v bázni ptám se, zda to pravda jest,
že v srdci láska znova...
Ah, je to jako jara vlídná zvěst,
když dechne do hřbitova.
Mé srdce bylo zasněžený lán,
kde dlouho byla zima, –
teď vzbuzen znovu, tebou požehnán,
zrakoma zářícíma.
Přec těžko věřit v tento velký div,
to štěstí těžko chápat,
že květy jsou, kde rány byly dřív,
že jitro, kde byl západ.
Že motýli, jimž křídla spálil mráz,
zas volně k slunci vzlétnou,
kde plno zpěvu, jak by vzduch se třás’,
do jarní noci flétnou.
Že růže, stokrát zašlapána v zem
zas květ a vůni dá ti,
že žitím ztýrán budeš blouznivcem,
jejž dívčí pohled zchvátí.
Že totéž srdce, kde byl mráz a chlad,
jen mír ne a ne štěstí,
zas milováno může milovat,
jak hřbitov jarem kvésti.
Že zapomenout můž’ pro pozdní svit
na mhavé, smutné ráno,
na vše, co není a co mohlo být
a co v něm pochováno.
Že oné, jíž kdy tak měl někoho rád,
přec časem zapomene,
nad hrobem štěstí ještě jedenkrát
si chrámek lásky sklene.
Že v totéž srdce, zasněžený lán,
zas láska vejde ráda,
jak v starý hrob, jenž znovu vykopán,
se rakev nová vkládá...