To není tady, kde jsem chodil s ní.
Zde potřísní
myšlénku každou všednost lačná.
...To bylo v horách, vím to jako dnes,
vše bylo velké, blízko u nebes,
nám pod nohou se tměla mračna.
To není tady... tam jsem volným byl
a políbil
jí čelo bílé, plné vnady,
tam večer hořel, v zrak jí září pad’,
a my hleděli mlčky na západ...
ah ne, to není tady!
To bylo dávno, byl to pouze den,
kdy nekliden
jsem ptal se, vše to pravdou je-li
a přec-li člověk v štěstí věřit smí...
Víc nevím ani, co vše děla’s mi,
jak touhou jsme se opíjeli.
...Však je-li štěstí, vždy je spálí mráz.
Leč není, – nás
jen chvíli těší klamné snění,
a kdybys prošel celý, celý svět
a hledal je, přec poznáš naposled,
ah ne, to tady není...