TICHÝ BLÁZEN.

Byl zvědavostí lidskou doprovázen od rána často pozdě do noci, říkali o něm, že je tichý blázen, prý nebylo mu žádné pomoci.

Byl mírný, tichý, hodný jako kuře, měl duši krotkou, snivě dumavou, a tenkrát jen se zlobil, brvy chmuře, když lítaly mu vtipy nad hlavou.

Jsou lidé zlí a vtipy mají špatné a někdy se mu smáli do očí – on, tichý blázen, tiše rty jen zatne a zlostně hlavou po nich otočí.

Však jindy se jen tiše před se díval, to hallucinace měl, neblahý. V sobotu večer z Prahy přijíždíval, v pondělí ráno jezdil do Prahy.

Neklidně ráno v neděli se vzbouzel, vždy v tento den s ním bylo velmi zle, tu propadal již moci divných kouzel a různé věci skládal do uzle.

V neděli ráno vždy jej schvátil nával tichého šílenství. Byl hluch a něm, své ženy, vlastních dětí nepoznával, – hallucinace ozvaly se v něm.

V takové chvíli dosnídav jen zřídka, vyběhl z domu, běžel dál a dál, šel dolů k řece, vykasal si lýtka a do večera na kameně stál.

A stál, a vodu rozsekával prutem – nic, pořád nic. A přišla celá ves a „berou?“ ptali se. On v hoři krutém od udice ni zraku nepovznes’.

A přišli muži, ženy, děti, starci, z villegiatury všichni Pražáci. A „berou?“ ptali se. Na venku arci, co Pražan jiného má na práci?

A berou-li, se vyptávali pořád. Jen v duchu klnul těmhle nectnostem, proč ryby neberou... Ach, je to zlořád! A dál udici spouštěl pod mostem.

Kol něho mohla pobořit se země – nevěděl o tom. Stával nehnutě uprostřed řeky, a pak večer němě se sebral a šel domů na kutě.

A každé pondělí svých známých šiku se potom rozpovídal o štěstí, že včera chytil takhle velkou štiku, že nemohl jí ani unésti.

Prý s jásotem byl domů doprovázen, a žena, děti, ty prý hleděly! Říkají o něm, že je tichý blázen, – na štěstí blázní jenom v neděli.

Má fixní ideu, že chytá ryby, a pevně tomu věří, bláhový, že jednou, proč ne?, možná, bezpochyby, nějakou mršku přece uloví.