Teď kdybys byla u mne,
mně k smrti se až stýská,
když v samotě své dumné
jsem věčně sám a sám
a slýchám jen, jak zpátky
mé srdce darmo volá
ten jediný den krátký,
jenž ulét’ ku hvězdám.
A řekl bych ti: rci mi,
že to tak příliš bolí,
když s vichry podzimními
kol pálí ostrý mráz
tu, kde jsme byli sami,
jen s teplem v duších mladých,
jen s těmi vzpomínkami,
jež opájely nás.
A řekl bych ti: drahá,
kam všecko podělo se,
ta jedna krůpěj blaha
v tom moři hrůz a běd?
Své jaro vždy má země,
jež vždycky se jí vrátí,
jen ty, ó ty jen ke mně
že nevracíš se zpět!
A já bych – jak ti říci –
stisk’ ruku tvoji věrnou,
v to oko milující
se zadíval ti rád,
v to oko plné štěstí –
a já bych rty ti zlíbal
a já bych v náruč kles’ ti: –
buď zdráva nastokrát!
A já bych posil cele
tvou hlavu celováním,
ten úběl na tvém čele,
květ čistý po tváři
a řekl bych ti – – Ale
kde jsi, ó ty jsi v dáli
a v kráse neskonalé
jdeš s jiným k oltáři...