Svit jara náhle na vše sedne
a přec se zima vrací z cest.
Tři hodiny jsou odpoledne
a krásně jako z jara jest.
Tři hodiny! Tu v korso naše,
že chodník pro ni nestačí,
se projíti té chvíle plaše
jde honorace nejmladší.
Jde pospolu, tu onde v párku,
jde mlčky kolem smavá druž,
na loktech chův i ve kočárku
anebo pěšky cape už.
Jde, upřeně kams v prázno hledí
a kol se dívá jako v snách – –
Zdar vám, vy andílkové bledí,
vy větší i vy v peřinkách!
Zdar vám, vy mladí, švarní páni,
již krášlíte tu korso nám
a v sukénky jste oblékáni,
dík něžným vašim matinkám!
Zdar vám, vy švarné, čacké děvy,
– ó příštích bohyň zářný jas! –
z nichž dosud ještě žádná neví,
jak skloňuje se der die das!
Ó slečinky vy drobné, sporé,
jichž nenudí náš nudný věk,
jen vy jste pravá jeunesse-dorée,
vy zlato svojich matinek!
Vás obléknou si doma samy
a polibků se strhne proud,
než s řasnatými pláštěnkami
si Prahu jdete prohlédnout.
Tak jdou vás řady nepřehledné,
vy svěží jaro velkých měst.
Tři hodiny jsou odpoledne
a krásně jako z jara jest.
Zde pro nás druhé místa není,
ni pro vás chodník nestačí,
nejmenší naši gentlemani,
vy krásotinky nejmladší!
Svit slunce zlatý tiše padá,
svět nejmladších se prochází, –
ó kéž ten paprsk, chaso mladá,
tě celým žitím provází!