V anděla loktech den kdy naposledy
vzplál růžemi, jež na sníh bílý házel,
já v zpomínkách kdy na hřbitov jsem vcházel,
jsem kroků malých v sněhu uzřel sledy.
A nevím, čím tak upoutal mé mysli
ten drobný řetěz malých krůčků, které
tu ztrácely se v stromořadí šeré,
kde vrby stín spal těžkým sněním svislý.
Tu stanuly. Tu dítě pokleklo si.
Hle, opět stopa ruček dětských, ve sníh
jak ryly se. A věnec snětí lesních,
v němž zmrzlá perla krůpějí plá rosy.
A já se díval nekonečnou dálí,
jak v tmách tratila za nízkým se svahem.
Byl štědrý večer. Srdce lidí blahem
a slavnou září hvězdy výše plály...