Když skloněn v drahé chvíli tvou hlavu v rukou mám,
v tvůj čistý profil bílý se v bázni zadívám
a jak ta noc se chýlí,
tvých ňader oddech slyším, ten svatý, vřelý dech.
S tou bílou, drahou skrání kdy na mé hrudi sníš: –
co je to, co mi brání, a jaká je to tíž,
jež hlavu těžce sklání,
že nelíbám tě více a jenom na tě zřím?
Já vzpomínám si maně... A zamlžený zor
tou dálí zadumaně se dívá za obzor
v ty širé spící pláně,
v tu dáli neskonalou, v ten zádumčivý kraj.
A náhle měsíc plane a světlem kmitne v ráz
v ty mraky potrhané; – svou září líbá nás
a mír nám v duše kane,
že cítíme v svých srdcích zrát píseň o štěstí.
A dlouho zříme na se, rty maně našly ret,
a celujem se zase – tvé rtíky, drobný květ,
tu zář v tvé vlhké řase,
tvou drahou, drahou hlavu, ty má, ty cele má!
Mé dítě, Marie má, ty sladká dcero hvězd,
ret ani slova nemá a noc tak ticha jest...
A zas... hle, velká, němá
ta první láska klade stín tmavý mezi nás.