Již hvězda první, bledá, hle, na nebi vzplála. Po ní už tisíc jiných ponáhle se v éther spící kloní.
Mráz v okně divných bájí snuj a květy tká i kreslí, kde tichý, spící hochu můj, jsi stavíval svých jeslí...
Zřím k nebi. Jaký svatvečer. Noc tichá, svatá, velká. Však slyš, v ten hvězdný její šer zda dítěte pláč nelká?
Ó slyš, to jako touha zní, to jako ševel snů je, to modlitba, to prosba z ní – – a v noc a dál se snuje.
A opět blíž. Tak blízko již, jak v moře s břehů touhy, v to moře, v kterém ukojíš žár děsný, věčný, dlouhý.
V to moře, které vichrů svých i ticha žalu řečí i bouří, šumem po větvích lká, spí – a řve a ječí.
V to moře, které dříme. Však kdys ze sna zvedne šíje, až žití vzkypí nad maják, když bolest největší je.
Teď v nitru vstává... v srdci svém ji cítím temně lkáti... Ó písni, v ňadru mrazivém to ty’s a noc tvou mátí.
A otcem tvým? To těžký žel je srdce pusta, bludna. Dne jas v něm dávno odumřel a ty’s jen zůstal u dna.
Nuž pojď, ó pojď, ty písni má, tu k sobě stulíme se, kde dětí ples nám zahřímá jak ptáčat chorál v lese.
Pojď, stulíme se tiše tam a v skráni rozervané vzpomínky zářný drahokam o lepších chvílích vzplane.
O jiném dni i o štěstí, o svatvečeru krasším, kdy peruť smavých pověstí vždy slétla k skráním našim.
Tvůj ples, tvůj úsměv v bratří kruh kdy zářil tichý, vřelý, kdy duhou perly smavých tuch se nad tvým čelem střely.
A tajů oněch smavý vděk, jež z milých očí svítí, a šeptání, co Ježíšek, co asi nadělí ti.
A pak ten jas, kdy vstříc ti ční, jak září zkvětlý atom ten milý stromek vánoční a jakých divů na tom...
Ten pestrý řetěz po větvích, ten ořech pozlátkový – ó kdo tu záři očí tvých, kdo štěstí tvoje poví?
Hle, kdys... a teď? Ó běda, tak to bylo ještě v loni – té záři tvůj už umřel zrak, dnes marně zřím tu po ní.
A neplakán jenž hyne, v sten, v to moře, v srdci spící, já mním, že slyším milý ten hlas drahý, žalující:
– Už nepřijde. Ta bílá skráň tam sama, sama dříme. Už nikdy, nikdy více... zaň už jen se pomodlíme. –
A perla velká, svatá, hle v zrak teskný vzplála. Po ní slz stříbro svaté ponáhle se bledou tváří roní –
Zda vím, proč náhle utichla’s, se v ten svůj koutek halíc, zda vím, proč ze tvých drahých řas ti perla vzplála na líc?
Ó vím, proč hledíš za obzor, kde luna v smutné kráse, vím, matičko, tvůj vlhký zor proč, po kom ohlédá se.
Cookies on Poetry Cove