To není ještě smrti rubáš bílý,
v nějž příroda se v smutku halí dnes.
Vzpomíná, blouzní, mlčky hlavu chýlí,
kol boků, šíje skvostný háv se svez’...
Dnes příroda je jako žena, z tance
jež zpět se vrátila a trhá dolů
své šperky všecky... divá dissonance
jí víří v duši náhle plné bolů.
Zchvácena vírem, divým do únavy,
umdlená k smrti padá náhle v křeči
a „umřít... usnout“, jak to Hamlet praví,
jí duší zní a mdloba stále větší
ji chvátí... ona padá... její vlasy
se rozpletly, zrak v horečce jí vzplál,
na uplynulé chvíle vzpomněla si
a „umřít, usnout...“ zní jí v duši dál.
A umírá... a bez pohnutí leží,
zrak mrtvý v dálku zří, mráz v čelo kles’ –
a mrtvá dříme... Zvolna, tiše sněží
a kdesi v dálce hudba zní a ples...