SNĚNÍ.

Tam kdesi ve světě jsou dálné, jiné země, jsou kraje neznámé, po kterých se mi stýská, ta touha do dálky z let mladých zbyla ve mně – leč vím, již krajů těch neuzřím nikdy z blízka.

Z let mladých zůstala mi v srdci marná touha po cestách dalekých, – do lesů rodných vyšed, vždy moře hučení jsem domníval se slyšet, když v stromů vrcholcích zašuměl vítr zdlouha.

Tam kdesi daleko, kam touhy mé a dumy se nesly nadarmo, když smutek v duši vzrůstal, dál moře nesmírné z daleka hučí, šumí a dál svět neznámý tam uzavřen mi zůstal.

A oči zavru-li, dnes ještě ve svém snění ty kraje vídávám, kam toužíval jsem jednou, a zřím tu moře pláň, širokou, nedohlednou, dalekou, dalekou, jíž ani konce není.

A zřím se na břehu, v ten bájný obraz noře svůj oslněný zrak a stojím žasem němý – jen jednou v životě jsem viděl širé moře, teď po něm kolik let již darmo stýská se mi

Ta touha do dálky vždy poznovu mne svádí a šel bych světa kraj, kam zahnal by mne osud. Sny mnohé pomřely, ten jeden zbyl mi posud, nevyplněný zbyl ze zašlé doby mládí.

Ba mnohé umřelo v mém nitru, život velí, co drahým bývalo, tak mnohého se zříci – ty marné touhy jen v mém nitru neumřely, stát kdesi na břehu a slyšet moře hřmící...

A požalovat mu, když z lidí není komu, a cítit, s duše mé jak padá všecka tíže, tam býti na chvíli vždy bohu svému blíže a potom klidněji se vrátit na čas domů...

A znovu pocítit, jak duši křídla rostou a po všem sklamání i odříkání mnohém tak s duší starostí a všedních trudů prostou těm těsným obzorům poznovu dáti s bohem...

Jen oči zamhouřit, a v duši se mi snesly ty kraje daleké, jež vídával jsem kdysi v nevyplněných snech, hor modré vidím rysy a bájné krajiny mi dál mé snění kreslí.

Duch věčně neklidný, jenž nikde stání nemá, jdu touhou poháněn, jež celého mne jala, vždy dál, bez oddechu, vždy mezi póly dvěma a někdy touze mé je celá země malá.

A vídám obrazy tak plné divné krásy a kraje, jichžto se netknula lidská noha, s hor k mořím, údolí jsem přešel tichá, mnohá a kouzlo nové vždy se všude k duši hlásí.

Dnes někam na sever a zítra kamsi na jih mne touha unáší, u vytrženích němých tam kdesi daleko se toulám v cizích krajích, u moří vzdálených a v nevídaných zemích...

A zatím, co tak sním a co mi za svět celý jsou čtyři stěny mé, pomalu, hochu, stárnem a dnes mi toho žel, jak v žití jednotvárném vždy sny mé z daleka se smutně navracely...

A dnes mi toho žel, jak žil jsem ze dne ke dni tak smutně, přátelé, po celá léta dlouhá, o čtyři stěny mé a o starosti všední kde křídla do krve si rozbíjela touha.

Tam kdesi daleko jsou nepoznané země, krajiny z pohádek, jichž neuvidím z blízka, jsou moře daleká, po kterých se mi stýská a po nichž marný stesk z let mladých zůstal ve mně.

A nadarmo mé sny letěly tesknou skrání a pozdrav z krajů těch se vnášel v moje dumy – daleko, daleko tak z dlouha, bez ustání svou píseň vznešenou z hluboka moře šumí...