Já zvyklý samotě mít chtěl bych u sebe
tu duši jedinou, jež měla by mne ráda,
jen jednu duši mít, když bolest zazebe,
když je mi smutno tak a stesk se ke mně vkrádá.
Tak náruč v náručí a hlavu u hlavy
snít chtěl bych bez konce po celý večer dlouhý
a cítit v duši své tvůj pohled laskavý
a hladit vlasy tvé v tom kouzlu sladké touhy.
V té touze nábožné, jež duši omámí,
snít chtěl bych o tobě, snít o tom, jak jsi milá,
snít o tom, bouře zlé že dávno za námi,
snít o tom, láska tvá jak přec mne zachránila.
Snít chtěl bych jako ten, kdo po všem zoufání,
kdy ztroskotala loď a nikde není spásy,
kdo po všech bouřích zlých se přece zachrání
a doma, doma zas teď všeho vzpomíná si.
Tak chtěl bych vzpomínat, jak on ve chvíli té,
jenž sotva věřit smí, že posud jest a dýše
a, štěstí slzami teď oči zalité,
svou ženu hladí zas, ji na skráň líbá tiše.
A v krbu oheň plá, bouř v dáli dozněla,
hle hvězda vysvitla, ta první v nebi mračném.
Pojď, hlavu ke mně skloň, dí ona nesmělá,
buď za vše bohu dík, my život nový začnem!
Tak náruč v náručí a hlavu u hlavy
snít chtěl bych bez konce, tě zlíbat svýma rtoma
a cítit v duši své tvůj pohled laskavý
a vědět, u tebe a s tebou že jsem doma...