Hoch bledý smutnou píseň zpíval,
nadarmo k milé toužil zas,
v jek vichru, v hukot moře splýval
ten osamělý hlas.
O smutku, který duši chvátí,
o vzpomínkách na lásky čas,
o štěstí, jež se nenavrátí,
zněl osamělý hlas.
„Po tobě spínám ruce obě
a slzy darmo kanou s řas, –
ach, nedoletí, drahá, k tobě
můj osamělý hlas!“
V hukotu bouře, vichru jeku
zpěv dozněl, Bůh tam duši spas!
A umlknul na věky věků
ten osamělý hlas...