SMÍR.

Noc byla tichá jako srdcí ples, když najdou se, tak najdou cele, cele a kolem mír, tak svatý, velký dnes se snášel mi v to srdce osiřelé.

A měsíc plál a jeho obraz v řece a byla noc tak veliká a čistá a bylo mi, že v její klíně přece i pro mou skráň by dosti bylo místa.

A nade vším já náhle chvěl se v snách, když poznal jsem, co ku štěstí mi schází. Jak nad krajem pás bílé mlhy táh’, tak zpomínka mne teskná doprovází.

A všecko, co kdys bodalo mi skráně, já v této noci všecko znovu cítil a k očím v pláči tiskna svoje dlaně, tak sám a sám v sny zašlé zpět se řítil.

Mně bylo líto, jeden, jeden květ že nenašel jsem na té širé pláni, že nikdy, nikdy nevrátí se zpět den zašlý už a první milování,

když první píseň tobě na rty slétne a první bůh se k čelu tvému shýbá a pod jasmínem, v jeho vůni květné tě za večerů první žena líbá.

A darmo ptám se, proč žít máme dál, když všecko mrtvo, co nám ještě zbývá, proč měsíc stejně, jako druhdy plál v mé mladé sny, se teď v jich trosky dívá.

A když mé oko, dlouhým pláčem rudé, tím nekonečnem dívalo se v snění, já v bázni chvěl se přede vším, co bude, co bylo kdys a není, není, není.

A já se chvěl jak bouří svátý list a já se chvěl... Co kdy jsem spatřil kolem, vše byla zášť, klam, bída, nenávist – a pak vše tichým dýchalo jen bolem

a já bych rád, tak rád šel jenom spáti a v srdci mém by všecko spalo se mnou... Ó s bohem vše, co víc se nenavrátí, co přede mnou v noc ulehlo si temnou.

Tam s tebou mír. Ty klidně dávno spíš. A s vámi, jež jsem miloval kdy, všemi klid hluboký – a černý, prostý kříž pol spuchřelý, tak ztrnulý a němý,

tam nad vámi své holé ruce spíná a práznou náruč rozevírá plaše a nad ním klidně věčnost táhne líná a marný pláč a marné stesky naše.

Když pro mne jenom, jak jdu sám a sám, jen pro mne není ani zásvit blaha, já zatoužil dnes kamsi ku hvězdám, kam všedních vášní výkřik nedosahá,

kam nedolétne nízký ryk a vřava... A náhle zrak jsem zvednul zamlžený: Hle, u mých skrání krásná, světlá hlava a v ruce mojí vlídná ruka ženy...

Je život lidský jak loď na vlnách: tu jezera, tu rozčeřené tůně a co tu plavců, každý chví se v snách a miluje a zápasí a stůně.

A jedna loď co v pohádkovém šeře se zvolna, lehce houpá po jezeře, loď druhá mořem darmo hledá břeh, cos neznámého věčně dál ji nutí,

by bouří spěla třeba v zahynutí a chvíli klidu našla v propastech...