Tak jako někdy v lidské hrudi se těžký smutek probouzí a každý cizí pohled studí, když maně v duši zasmušilou
se z nenadání pohrouzí –: tak něco roste ve mně tak mrazivě a temně – Ó proč bys v běhu plachém
měl trnout dětským strachem, co před bouří tě štve a honí, a přec jen zase do ní! Jsi hříčka větrem štvaná,
nic víc. A bouře maně rozpoutaná tě z nenadání poděsíc, a křídlo netopýří,
jež kolem tebe víří, a tma, která se šíří, i vítr, který hýří, strach malomocný kane
ti v srdce polekané i hrůzných stínů na tisíc. A v řevu, který ječí a burácí ti nad hlavou,
jak spěje v dálku mlhavou, hle, chycen ostrou klečí tu hyneš v křeči. Jsi dítě vyhýčkané,
nic víc. Hle pták, jenž plaše vzlétnul z hnízda, tvou malou duši děsí i vítr, jenž si v pochod hvízdá
a svistí ve chvějícím se listí, než na chvíli zas ulehne si, – tvá malá duše všeho se tu bojí!
Ó co bys sobě počal tak sám a chudičký! Hle v močál tam vyskakují bludičky.
Ty trneš, strom-li praská, v tvé bledé tváři zoufalosti maska je s hrdostí tvou v boji – a hrdosť neobstojí.
Stín leká tebe každý, vše těžce tebe drtí, ty vidíš všude děsný přízrak vraždy a smrti.
Ó bída, bída, bída, hrom temně řve a hučí a skála odpovídá, jdeš stínům do náručí.
Ó bída, bída – – – Ó jak bys chtěl být nyní doma z té pusté noci nevlídné, kde drahá síňka povědomá
tak milá proti neklidné tvé plahočivé chůzi, jež plná kruté hrůzy, kde noc a tma a bouře řádí
a blesk si v skalách hledá byt a drahocenné tvoje mládí můž’ jednou ranou zahubit. Ó stůj
a na ty doma a na jméno, jež chví ti rtoma, ztracený, bídný pamatuj! Jak poraněné ptáče
tvá duše chvěje se, a bouře zatím stromy chýlí a vítr kvílí a naříká si po lese,
ó naříká a šílí, lká, repce, stená, pláče, řve, úpí, soptí, jásá. A nikde, nikde spása.
Slyš, nová rána a obloha je rozorána, svět padá a se boří a hoří, hoří, hoří,
smrt chechtá se a krok tvůj hlídá, slyš příšerný ten její hlas a duši spas, ó bída, bída, bída!
Hle, jak se chvěje tvá duše hrůzou beznaděje – jsi ztracen! – Kol se točí hle tisíc očí
a každé jeden plamen – a holá větev ostrá jak dávno mrtvých kostra, sto, tisíc ramen
hle příšerných se k tobě zvedá a tebe v náruč chvátí, ó běda, co jednou v náruč chvátí,
to víc se nenavrátí, vše do tmy, v propasť mizí a sám jsi sobě cizí, ó jak jsi malý, malý!
Ty, který ve svém letu jistém si diadém i křídla dáš, vše rozvrhneš si v pouhý systém, vším mimo sebe pohrdáš,
jenž přírody se pánem mníš a teď, když v háv svůj neskonalý noc ohromná tě stínem halí, zrak v bázni sotva zvednout smíš,
ó jak jsi děsně malý! – Jak malý! – A zajdeš-li, to bude tak, nic víc,
jak zraněný kdy zajde pták – jen stejně máte oba práva, nic víc. A měsíc, jenž se protrhává,
a oblak, stráně, tmavé rokle a širý obzor opodál a skála, jež se nocí pne, vše mlčet bude dál,
ni na větvici ptáče zmoklé pro jeden život nepípne. Zde není jedné hvězdy smírné, zde’s jenom sám a bezcenný,
v té velké noci přenesmírné jsi kámen v moři ztracený. Je člověk hříčkou vichru jen a neznámá ta síla tvůrčí
hned v kolébce, než prvně dítě zašepce, je k smrti určí. A to je on, jenž vybájen
s hrdou duší reka, a ptáče tak se nepoleká, že v chvíli jiné už zhyne –
Kde s přírodou je člověk v boji, a jenom slabou rukou hne, tam nikdy, nikdy neobstojí a vždycky podlehne.
Ó jak je tady malý! A nad hlavou ti proud se valí a blesky bijí v jeden ráz, a slyš, teď přelet’ noční můry
a s hůry jen protrhané, černé chmury, jak démon by svým vlasem třás’, jak šílené a běsné stvůry,
jež propasti i skalní sráz by skryly snáz, i hrob – I když se bouře ztiší,
než kolébce jsi vždycky hrobu bližší.
Cookies on Poetry Cove