Večer tichý. Spící nad krajinou
peruť noci těžkou chmurou splývá.
K čelu skráň a rty mé ticho linou
v tvé, jež potem třísněny a slinou,
jak Reniho mroucí Kristus mívá.
Už se stmívá.
Ticho. – Běda, zas ten nápěv sýčka
ze zahrady do oken mi zpívá.
V divný sen tě, v divný sen tě hýčká...
A v tvou skráň a očí těžká víčka
stínem krytá a tak zádumčivá
už se stmívá.
Blouzněním tvůj ret se chvěje bledý.
Jak se stále teskněj připozdívá!
Z oka, jímž hvězd, květů mroucích sledy
všemu v truchlé dýší „naposledy“! –
z kalna oka tiše Smrt se dívá.
Už se stmívá.