To nech, co spí, a mne nech také spát,
až ulehnu, a nechoď na můj hrob.
Nač probouzet to zašlé jedenkrát,
to ztracené z těch dávných, dávných dob.
Nech všeho být, mně stačí prostý kříž –
já tomu kříži zvykl jsem už v žití
a marným pláčem ty to nezhojíš
a nevyvoláš, co se v prázdno řítí.
A nezašeptej v ten můj chudý rov
ni modlitbu, nic nechci, chci jen spáti,
mne bolela by hudba těch tvých slov
a bál bych se, že ve mne život vrátí.
A bál bych se, že se mne spadne zem
a že ji střesu i ty stíny s čela,
že se to srdce zachví ohlasem –
bys ještě jednou je pak umlčela.