SLEPÝ

Václavským náměstím šel slepec. V čele chmuru a úžas v očích vyhaslých, jež zdály se v ustrnutí zírat někam v dáli přes hlavy lidí, od Můstku šel vzhůru

vyprahlým dlážděním, v něž výhní žhavou žár léta sálal. S nepokrytou hlavou v srpnovém slunci kráčel mezi domy a lidmi, kterých nezřel. Plno hrůzy

měl ve ztrnulých očích. Nevidomý v proudícím davu kráčel těžkou chůzí. Před sebe tápal rukama, a prut, jejž v ruce měl, nadzvedl poněkud

a zmaten zakolísal, vírem náhle byv stržen. Postál, v tisíci a stech nezřených lidí zmítán, počal váhat a rukou přejel čelo. Na ústech

otázky jemu tkvěly – ovzduší kol bylo plno hrůzy neobsáhlé a otázek i děsu, těžkých záhad, jež zmatkem doléhaly na duši.

Dál slepec povykročil, stále němě vpřed upíraje slepý zrak, a země se dotýkaje dlouhým, bílým prutem, jenž v životě tom bezradostném, krutém

byl jemu očima, jež denně slepce uměly vést i ruchem křižovatek. Na opáleném čele, holé lebce a nahém krku slil se pot. Ruch, zmatek

a šum a shon byl vůkol. Rost’ a splýval šum hlasů zmatených; kol vozy hřměly a chodníkem se valil rozšumělý proud zástupů – a zas ten širý příval

bez hlesu dál se vlnil. Opět vznesly se vlny vzrušení – kol atmosféra rozněcována bojovnými hesly, kdy miliony jediný tah péra

vyšinul z obvyklé jich dráhy... Z dálky již ozvalo se první hřmění války, i zajatců již hlásán počet hojný, jenž každou chvílí množil se a vzrůstal,

jak nová ultimata, nové vojny... Ve shluku davu náhle státi zůstal ubohý slepý. Rozšuměné řeči hltavě sluchem lovil, v šumu, vzruchu

zmateně schytával to vše, co k uchu se maně zaneslo. Hle, roznašeči večerních listů úprkem se ženou s kořistí svojí, těžce vyslouženou – :

vítězství nové, přeslavné a skvělé – a nová válka, noví nepřátelé... A slepý, bezradný v tom shonu, prosí, by někdo zprávu jemu přečet’. Kdosi

se smiluje a čte. A slepý točí po čtoucím vyhaslé ty mrtvé oči, jichž pohled jak by na čtoucího ústa byl přimrazen. A každé slůvko, větu

těch novin loká, v mrtvých očích vzrůstá jen dojem úžasu a hrůzy... Mně tu, jak spatřil jsem ten zjev, jejž vidím posud, se náhle zdálo, že zde na náměstí

nestojí pouhý vyděděnec štěstí, kdos bezejmenný: – ale že sám Osud zde stojí a na čtoucího rty lepí vyhaslý zrak, že ztrnulý a slepý

ten pohled vidí, že mu přáno zříti až ke dnu toho neznáma, kam řítí se stará Evropa – – –