Milý Fricku! Vlastenecký přijmi pozdrav, a jím poděl tam ty vaše krásky všecky – že se jim dám poroučet.
A piš, jaká piva máte – u nás ujdou – a pak zdali přece také pořádáte nějaký ten věneček.
Na národa svaté roli také-li tam pracujete a pěstíte pahejl holý, aby vzpučel v plný květ.
Ba, ten český venkov chudý, to je řeka vysušená, to jsou těla mrtvé údy, to je tiché ztrnutí.
Nuž, a budit z toho spánku, to náš úkol nejkrásnější, aby vzplála do červánků drahé vlasti svatá skráň. –
Tak i my v svém hnízdě prostém ondy slavnost, svátek měli, a zas bylo vzácným hostem v srdci našem nadšení.
Ah, druh druhu v hruď jsme lili horoucích těch citů pramen, když jsme slavně odhalili Žižkův pomník v plesání.
Hochu, když tak vzpomenu si, jak ten lid kol bouřil, jásal: „Sláva, Žižko, Jene z Husi, sláva, věčná sláva vám!“
Bratře, když se rozpomenu, jak ten národ obrem vzrůstal při tom drahém, svatém jménu, jak byl velik v hněvu svém.
Jak dnes cítil, všecko, vše to, tu svou bídu, muka děsná, kterých z věků k chvíli této ubožák se dožebral.
A jak mozolné ty ruce na svá mužná prsa vložil, a v té zoufanlivé muce přísahou rty rozechvěl – –:
Však den druhý, kdy už vlny nadšení zas níže spadly; Bože, ten lid pohodlný jak v jho staré hlavu smek’...
Ba, když hrabě pak jel kolem této sochy, týž lid, běda, jak byl šťastným, že se o lem jeho šosů chytit moh’ – –
Nu, co s tím. Ten lid je baba. Abych však ti dopověděl, pokud stačí pamět slabá, jak jsme slavnost skončili:
K pomníku jsme dali věnce a pak šli jsme ku banketu, večer na to „Probuzence“ dávali jsme v divadle.
Potom ples... Ó v jednom letu vířili jsme téměř k ránu – já byl také v komitétu. Přišla také Márinka.
Ach, jak usmála se na mě, když s odznakem u vchodu jsem nabízel jí svoje rámě – (já tu funkci pro to vzal!)
Bílé měla šatičky ti a tančila jako blázen, v černých vlasech svěží kvítí, rukavičky přes lokte.
Její nožky jako trylky tančily a jen se chvěly z valčíku zas do čtverylky – že už ani nemohla...
Na živůtku bílé róby tisíc prstů otisknutých, potom šla a z garderoby vyšla v bílém pláštíku.
Na třicet jsem zlatých sázel... Usmála se, mamá taky – ah, a já je doprovázel... Márinko, ó Márinko!...
A tam s mračnou, drsnou lící hleděl Žižka, zcela nový, a stín jeho při měsíci dlažbou táh’ se daleko.
Pěkná práce – tenkrát ale pospíchal jsem do hospody, a do svrchníku se hale, utíkal jsem, co jsem moh’.
Škádlili mne trochu, pravda, ale já jsem řekl směle: „Tak co, hoši? Kdo si zavdá? Pan tchán všecko zaplatí.
Plzeň nebo víno – volte!“ Pátrali, až někdo zvolal: „A co volit? Kakraholte, třebas tedy obojí!“
Nuž, nic tedy platno není... Míchali jsme pivo s vínem... To ti bylo dopuštění – –
Cookies on Poetry Cove