Sláva.

Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů, ó slávo, hrobní květe, vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu, jenž do krve až zhněte

vše čela těch, jimž tady v těžké práci vždy srdce dokrvácí. Ó kterak často v mladosti své trudné jsem ve snách tebe vítal

a kolem skrání na té cestě bludné tvé květy hravě splítal a často pak i bílé dívčí dlaně tvé růže kladly na ně.

Ó kde ten čas, kdy blouznivého hocha jsi byla vzácným darem, kdy ještě všecko mladé srdce kochá, kdy celý svět je jarem,

kdy ještě vše tě novým kouzlem chvátí a vstříc se usmívá ti! – A zašlo vše, ty první věnce zvadly a mnoho, mnoho s nimi,

a dítě to pak v úzkou rakev kladli a těžký oddech zimy vál přes ten hrob a těžký soumrak vzrůstal a v duši mé už zůstal.

A ten hoch šel, cos bylo v jeho hrudi, co dál jej štvalo světem, co věčně dál a bez úlevy pudí v tom pustém žití kletém,

kde v skalách dnes a zítra v poušti prázné mdlá noha těžce vázne. Ó cesta dlouhá, těžká muka hrozná! Ó žití drsné jarmo,

kdy utýrán a šílen člověk pozná, že vše je darmo, darmo, že na té drsné, zoufanlivé pouti zde všichni lásku lhou ti.

A žhavý písek zasýpá tvé stopy a člověk hyne, hyne, a přece k smrti umdlený se vzchopí a bloudí v kraje jiné

a hledá to, co v trudném žití celém mu hřálo mladým čelem. Tak po zašlém a po ztraceném mládí se probouzí a dívá,

leč bludičkou jej cosi dále svádí, když kol se připozdívá a na pustá a holá, prázdná lada mrákotný večer padá.

A zatím touha šílená jej tráví a mozek ssaje z lebky a zatím stokrát zmírá žízní slávy a tuší pocel hebký –

ó ukrutná, tam stokrát hyne pro tě a zmírá o samotě. A stále vidí božské tvoje tahy a cos jej k tobě žene,

by tiše tobě složil ve klín drahý své čelo unavené, a vidí, jak tvůj stín se k němu sklání za všecko odříkání.

A roky útrap, bolesti a muky a všecko zlo, jež prožil, by dal tak rád za stisknutí tvé ruky a za klín, kam by složil

tu hlavu svou a choré čelo bědné v té sladké chvíli jedné. Leč pak, když pozná, že s ním fantom hrá si, a vidí život celý

a drsné stáří dotěrně se hlásí a on tak osamělý, vykřikne hrůzou a tou duší chvěje mráz pusté beznaděje –:

Ó pak v té poušti, teskných stínů plné, se pozdě, pozdě vzbouzí a darmo v muce zoufanlivé klne a dál se jíti vzpouzí

a darmo, darmo po štěstí a spáse pol šílený tu ptá se. A zatím k smrti umdlen zvolna usne a v spánek hlavu klade

a kolem v ticho ztrnulé a dusné se divný šelest krade – – a na té širé neobsáhlé stepi je večer velkolepý.

A pak jen výkřik, kde se člověk budí a kde jej v duši mrazí: zmij jedovatá na tom čele studí a po skráních se plazí.

A kolem mrtvě zsinalého čela ta zmije zasyčela. A člověk myslí, v mladosti své trudné jak slávo tebe vítal

a kolem skrání na té cestě bludné tvé květy hravě splítal – – a v umírání teď v ta lada holá mdlým hlasem darmo volá:

Ty nejstrašnější dare mrtvých bohů, ó slávo, hrobní květe, vždy trnem zraníš v bílém vínku hlohu, jenž do krve až zhněte

vše čela těch, jimž tady v těžké práci vždy srdce dokrvácí.