Sláva.

Kdos umřel; jeden z těch, jichž skon otřese všemi. A náhle se stran všech a všemi ulicemi

dav tísnil se a plnil vše chodníky a dál se jako moře vlnil a věřiti se bál.

Otázka chví se v ret. V tlum kupili se jedni kol hloučku, který čet’, co listy odpolední

přinesly v černých rámech. A ráno druhý den, hle, vystaveno v krámech smuteční zboží jen.

A nový všude shon a v smutku denní listy. Hle, přece mrtev on... A všude jeho bysty

se pod závojem tají a s věží, domů všech prapory černé vlají i s balkonů a střech.

Hlas zvonů do dálky zní temně; černé látky, smuteční obálky i kravaty i šátky

i šperky v každé skříni. A v každé tmavý šlář, jenž truchle, tmavě stíní tu zemřelého tvář.

Jako bys chrámem šel, kde rekviem je právě. Tak v srdce divný žel při smuteční té slávě

se loudí, vše má náhle kol dušičkový ráz... Hlas zvonů hučí táhle, jak v pláči by se třás’.

Kdos umřel, jeden z těch, jichž skon otřese všemi. A s balkonů a střech jak hluboko, až k zemi

prapory černé vlály, s nich divná jakás tíž a smutek nenadálý na lidi padal níž...

A za několik dní, když mrtvý v hrobce dřímal, jak prapor poslední se dolů opět snímal,

na drátě telefonním se chytil jako v spár – a okamžikem oním tam zůstal chudý cár.

A vše šlo klidně dál jako dřív a jako nyní. Lid bavil se a smál kol vyzdobených skříní,

kde zřít, co ze dne ke dni nám bůžek módy snes’. Vše kolejí šlo všední jak včera a jak dnes.

Dál bavil se tu dav jak dnes a jako včera, směs věčně různých hlav, postava tisícerá

tu přešla v smíchu, řeči a tak jak za dnů všech šli klidní zahaleči po starých Příkopech.

A ze všeho, co kdys vábilo lidí nával, a o čem časopis se každý rozepsával,

z té slávy za skříněmi a ze praporů všech, jež kdys až dolů k zemi splývaly s domů, střech –:

Z té slávy co je teď? (Ó rcete, co je sláva? Kde jaká odpověď? Proč každý si jí přává

a po ní šílí, třeští a za ni umře rád? –) Hle, cár, jenž chyt’ se v dešti za telefonní drát...