Šla panenka zamyšlená
doubravou, doubravou,
kukala jí žežulinka
nad hlavou, nad hlavou.
„Zakukej mi, žežulinko,
má mne rád? Má mne rád?“
A žežulka zakukala
nastokrát, nastokrát.
Natrhala sedmikrásy,
fialky, fialky,
pozdravení posílala
do dálky, do dálky.
„Pověz mně, kdy zpět se vrátí
milý as, milý as?“
Žežulka se odmlčela
dlouhý čas, dlouhý čas!
„Pověz ty mi, žežulinko,
kdy se vdám, kdy se vdám,
za toho, jejž v srdci nosím,
v lásce mám, v lásce mám?
Pověz mně, kdy hoch se vrátí
ke mně zpět, ke mně zpět?“ –
Ale žežulky už více
neslyšet, neslyšet...