Skřivánek vzletěl vysoko
v modravé nebe,
o jaru zpíval, sotvaže
uviděl tebe.
Tvá očka sotva uviděl
modravě světlá,
myslil, že první na sněhu
pomněnka zkvetla.
Tvé rtíky sotva uviděl,
zaplesal v kraje,
myslil, že první na sněhu
jahoda zraje.
Tvá líčka sotva uviděl,
– kdo za to může?
myslil, že pukla z poupěte
královna růže.