Sen blažený mi duší táh’
a nevýslovný ples –
my spolu šli jsme po cestách
ve starém parku kdes.
Jak v pohádce jsme spolu šli,
již z dětství srdce zná,
a ty jsi byla, nevíš-li,
má krásná princezna.
Já za ruku se s tebou ved’
a v nitru cítil jsem,
jak písněmi jsem znovu zkvet’ –
rci, vše-li bylo snem?
Má duše štěstí nestačí,
tak snít chci věčně dál,
tou láskou tvou jsa bohatší,
než v pohádce je král.