S ní.

Proč, proč si na to myslím zas a zas, že touto stezkou šel jsem loni s ní, že opřela se o mé rameno, že hlavinku mi dala na prsa

a že byl večer tichý, hluboký a nad hlavou nám hořel Orion – a její zrak se lesknul podivně... Proč na to myslím, darmo, nadarmo! –

Teď za večeru jiný chodí s ní. Teď jiný líbá ji, to její muž, a ona, ona k němu pohlíží a dívá se mu dlouho do očí,

kol jeho šíje obě ruce své a smějí se, – a já tu vzpomínám. I touto stezkou jednou půjdou snad a bude vše jak tenkrát a jak dnes

a ona bude svůdnou jako vždy... A bůh ví, co si budou povídat, snad povede si dítě za ruku tak hezounké, s tak milým úsměvem,

jež za motýlem ručkou lapajíc snad utrhne si kvítek po cestě a potom mlčky podá jí ten květ, tak jako já, když ještě byl jsem živ

a chvíli šťasten bloudil jsem tu s ní, když tenkrát v onen večer blouznivý, jak nad hlavou nám hořel Orion a její zrak se lesknul podivně,

jsem ptal se jí „viď, že mne ráda máš“ – a na to ona „ráda na věky“ mi chvějící se v ústa vlíbala.