Na klíně uschlou růži tvou, se dívám v širou dál.
Je večer vonný,
nad krajem večer tiše vlá a západ nachem vzplál.
A vůně bílých růží kol se nese nad záhony
a voní vřes
jak tehdá – víš, ve krásnější a sladké chvíle ony.
V ten večer jeden, jediný, v ten svatý, velký ples.
Ó Marie má,
kam se ty chvíle poděly, kde je ten večer dnes!
Že jako jiný zahynul – a příroda je němá,
když volám kol,
ozvěna po mně pláče jen a odpovědi nemá.
Kol táhne podzim mrazivý, tajemný, snivý bol
a všude zima –
A náhle strom se zachvěje i klas i mech i stvol.
A slunce v posled vyleje na vše své zlato rudé.
Kraj celý vzplál – –
to všecko v pláči chvěje se, jak v dlouhé zimě bude...
Na klíně uschlou růži tvou, se dívám v širou dál.