Zde málo kouzla život nese. Však člověk všemu navyká. I metař časem usměje se, když najde někde – slavíka.
On, třebas nebyl krásných lící a jinak ulic ozdobou, přec jenom klidně může říci, že o chvíli jde před dobou.
Ty ještě dávno dřímáš, světe, a dále chrníš na loži, a on už dále čistí, mete a fůru smetí naloží.
Tak sotva v růžích vstane zora, zříc vyčítavě na flámy, on z obecního táhne dvora, – hle, oč jde metař před vámi!
A táhne jeden, druhý, třetí, jich převelká je armáda a v dlouhých řadách metou smetí a smetí dál se nakládá.
A pilnosti typ chvalně známý, hle, metař, dře se do krve, ty proklínaje v duchu flámy, již z kaváren jdou teprve.
A mnohý z nich snad vzpomene si, ve společnosti kumpánů jak flámovával také kdesi a domů chodil po ránu.
Teď vzpomínky ty táhnou hlavou a mnohé mnohdy zazebou, máť mnohý krásnou, usmívavou budoucnost – žel, že za sebou.
Znám jednoho z těch lidí blíže, než zatočil jím světa vír, on žil, jak žije každý kníže, vždy gentlemen a kavalír.
On také píval „Chateau Iquem“ i „Vdovu Clicot“ též měl rád a také bylo jeho zvykem o velké sumy v karty hrát.
On také jezdil z Averina, u Švertáska a Krásy jed’ a mnohá svůdná ballerina by mnohé mohla vyprávět.
On také míval štěstí u žen a po modě se odíval – až na konec pak byl už dlužen, kde na koho se podíval.
To všechno život s sebou nese. Leč všemu člověk navyká. I on teď časem usměje se, když najde kousek – slavíka.
Nuž, jeho los teď méně skvoucí, však on, snad smířen se světem, teď cesty rovná pro budoucí a ohání se koštětem.
A tak snad bude život celý. Sen planý v duši nehárá, – on spokojí se, nalezne-li kdes lepší kousek cigara...
Cookies on Poetry Cove