Šlo děvčátko z lesa domů,
v tváři mělo plno teček,
achich, mělo samé pihy.
Potkal jest ji mysliveček.
Zastavil se, polaškoval,
náhodu si pěknou chvále.
„Ale, dívko, proč ty pihy?“
„Na slunci jsem byla stále.“
„Na sluníčko nesmíš chodit,
dívčím líčkám slunce škodí.“
A teď tedy každodenně
stínem háje s ní se vodí.
A jdou tmavým stínem lesa,
jdou jím hravě laškující, –
a když dívka z lesa vyjde,
místo pih má ruměn v líci.