Na nebi hvězdy svítí
a v městě lucerny.
V svém srdci lásku cítí
Don Pedro nevěrný.
V skráň mraky se mu kladou,
jak bloudí krajinou.
Má doma ženu mladou,
leč myslí na jinou.
Svět celý v kráse tone,
vše samý smích a zář, –
proč ty jen, švarný Done,
jsi taký samotář?
Don Pedro mračí brvy
a na rtu zmírá vzdech,
žár divý vře mu v krvi
a z oka plamen šleh’.
„Sto tisíc čertů,“ volá,
„dnes mám už toho dost,
mám pod očima kola
a s ženou mrzutost.
Kde jaký poet, smýká
v prach každý moji tvář,
z Don Pedra nevěrníka,
vytlouká honorář...“