Rodnému kraji.

Vzdálené hlasy neviděných lidí sem zaléhají na kraj lesa ke mně. Hle, dlaň svou štědrou otevírá země, to doba žní je, kdy se z polí klidí.

Je ticho, a přec neskonalým ruchem kraj celý hárá z daleka i blízka, slyš steré hlasy, někde hoch si píská, zvuk, jak se kosa brousí, chví se vzduchem.

Kdes táhlé ržání ozývá se z polí a v daleku vůz těžký hrčí líně a v Lažanech či kdesi ve Štveříně dnes prvně cep se ozval ze stodoly.

A všecko to, zvuk utajených hlasů i táhlé zapísknutí vlaku kdesi, šum, kterým zvolna oddychují lesy, a v poli vlnění se zlatých klasů;

Ta všecka pole, jež se táhnou svahem, ten drahý obrázek mi z dětství známý, – to všecko mluví ke mně, vzpomíná mi, že doma jsem, v svém rodném kraji drahém.

Zde všecko ke mně mluví řečí jinou, než vylhaná jsou cizích lidí slova, zde všecko pro mne upomínky chová a vzpomínky ty vlídně zevšad kynou.

Zde každá cesta známa mi a milá, mez každá v poli, – upomínka svěží z dob dětství mého na všem tady leží, má mladost jak by se mnou tady byla.

Já cítím ji, jak tady v rodném kraji se k duši mé a srdci mému hlásí, a pohádky tak plné snů a krásy zas duši moji světlem zalévají.

Já mladost svou zas cítím u svých skrání, svou mladost, která srostla s tímto krajem, jak vidím se, jak děti si tu hrajem, boříce světy v dětském povídání.

Já cítím ji, jak ruce svoje klade na čelo mé, jak tiše se mnou jde tu, a slyším píseň splývat s její retů, nadšenou píseň první lásky mladé.

A vidím se, jak bloudím tady polem s tou první v srdci bolestí... Ó běda, že od těch dob mne často smutek hledá, že často prsa sevřela se bolem!

Ó rodný kraji můj, mně nad vše drahý, zda milý poznáváš mne ještě, rci mi? Přes hlavu mou se dlouhé snesly zimy a starost mnohá změnila mé tahy.

Zda poznáváš mne ještě, který k tobě se navracím? Ó rci, mne ještě znáš-li? Kde láska je, jež květy čelo krášlí, kde mladost má je, pověz, kde jsou obě?

Kde illuse, jež do světa mne táhly? Kde sláva je, o které se mi zdálo? Kde štěstí je? Ach, štěstí v světě málo a květy duše povadly a spráhly.

Hle, tak se vracím do tvých polí, lesů, jak unavený hledá pramen svěží. A třeba mne bys poznával jen stěží, já starou lásku svou ti v pozdrav nesu!

A vidím tebe, drahý, rodný kraji, a cítím, že se přece hlásíš ke mně. Hle, štědrou dlaň svou otevírá země v té době žní, kdy klasy dozrávají.

Ó domovino má, mně toho štěstí přej v lásce své, bych aspoň hluchým klasem tvé nebyl úrody, až, sežat časem, v klín předrahý bych v umírání kles’ ti!

A tak, klas plný jak se k zemi sklání, má hlava jednou tiše ulehne si a písní známou drahé, rodné lesy mi do snů šumět budou bez ustání...