Je ona píseň světější a vyšší
než ta, již básník zpívat musí všem:
ta, již jen on, s ním jedno srdce slyší.
A básníku, jemuž je země malá
i vesmír celý, náhle postačí
jediná ústa, jež se usmívala.
Raněné ptáče zatíkalo želem.
Kdo zhojí je? – A srdce člověka,
když zasteskne si v žití osamělém? –
Vy chcete lásku? – Není z toho světa.
A štěstí? – Ah, – to motýl těkavý
z těch cizích světů hostem k zemi slétá.
Co ze všeho nám zbude v život celý? –
Na jeden pohled divná vzpomínka –
to mně; Vám v knize tyto ritornely.